[745]číslo strany tiskufázemi byla ještě fáze třetí – x (Frinta, Novočeská výslovnost, 1909, 95 n.). Proto mluvíme dnes o dvou etapách této změny: g > x a x > h; tím se ovšem chronologické problémy ještě komplikují. Jedni badatelé, vycházejíce z faktu, že souhláska h, popř. x je za psl. g i v jiných slovanských jazycích, kladou změnu g > x již do praslovanštiny (Šachmatov, Trubeckoj, Jakobson) a objevení se písmene h v bohemikách považují za příznak změny y > h, kdežto jiní to popírají a nejstarší doklady s h vykládají jako projev změny g > x. Trubeckoj se pokusil dokázat systémovou závislost změny g v x (a tím také její stáří) na fonologické situaci v příslušných psl. dialektech (Miletičův sborník, Sofia 1933, 267 n.), ale jeho teorie je příliš vykonstruovaná, než aby mohla úplně přesvědčit. Mazonův rozbor grafiky česko-židovských glos Izaaka ben Mosche z let 1240–60 (RES 7, 261 n.), dále existence dvojí vrstvy v českých slovníkových výpůjčkách (v starší se cizí g mění zároveň s domácím g v h, např. hrabě, v mladší se jeví jako k nebo g, např. glosa // klosa) a konečně znělostní spodoba h > ch přesvědčily Fr. Trávníčka (HistMl. 122 n.), že změna g > x nastala až ve 12. stol. K témuž závěru dochází v poslední době R. Krajčovič (Slavia 26, 1957, 341 n.), jenž navíc podává velmi pravděpodobné vysvětlení změny g > x. Vycházeje z nepravidelnosti vývoje g ve skupině zg (stč. mozh // mozk, dokonce i mozg, nář. mozg aj. – viz Gb. I, 326), dospívá k názoru, že příčinou změny g > x byly rozpory v systému morfologických alternací u zadopatrových souhlásek po změně ź > ź: úžinovému ch odpovídalo úžinové š, závěrovému k závěrové c, kdežto závěrová souhláska g alternovala po změně ź > ź s úžinovým ź; změna g > x odstranila tuto systémovou disproporci. Ve skupině zg se udrželo dlouho g (vedle dublety zh) proto, že tato skupina alternovala se ždž a později žď (Gb. I, 453 n.), tedy se skupinou, jež obsahovala závěrovou souhlásku. V tvarech jako miezka, mozk atd. Krajčovič vidí pozdní náhradu souhlásky g, která se v jiných postaveních změnila v h, nejblíže příbuznou souhláskou k, ale sotva vždy právem (dublety zg // sk jsou i v jiných slovanských jazycích, také ve staroslověnštině). – Změna g > x > h a její chronologie bude však i po příspěvku Krajčovičově vyžadovat další pozornosti.
Změna ŕ > ř
Gebauer velmi pečlivě utřídil materiál, který svědčí o rozsahu změny ŕ > ř. Jak vyplynulo z předešlých poznámek, začlenilo další bádání tento materiál do širší souvislosti depalatalizace souhlásek, takže rozsah změny ŕ > ř je dnes možno vymezit poukazem na tyto depalatalizace: Změně ŕ > ř podléhalo bez výjimky každé ŕ (jak z psl. rj, tak z psl. změkčeného ŕ před předními vokály), a to v tom rozsahu, jaký ŕ mělo po předcházejících depalatalizacích.
Gebauerova chronologie vzniku ř plně platí dosud. Po stránce fonetické je jasné, že vznik ř je následkem zesílené palatalizace a pak
![[745]číslo strany tisku](/moduly/literatura/obrazy/GbHistMluvnI/00757.jpg){kind=link}