[756]číslo strany tiskudodat datované doklady Cheinow (1291), Cheynoviensis (1330), in Choleyno (Cholýň, 1336), vesměs z Regest (II, IV). Bergmann (LF 48, 1921, 236) našel v listinách doklady s ei už na konci 12. stol.: 1186 Teinéz, 1198 Teinecz, ty však jsou značně pochybné – sám Bergmann nevylučuje, že může jít o znění s německou změnou î > ei.
Změna ý > ej v českých nářečích byla pravděpodobně dokončena ještě před koncem 15. stol., nesmíme se dát mást stavem v psaných památkách.
Po diftongizaci ý > αi a ú > αu měl systém dlouhých samohlásek tuto podobu:
í, ie, é, á, αi, uó, αu
6. Změna y (ý) > i (i)
Gebauerovo datování této změny (17.–18. stol. – viz I, 280) je příliš pozdní, již Dolanský (ČČM 1899, 304 n.) ukázal, že je třeba ji klást do 15. stol. (byly ovšem nářeční rozdíly). Příznakem této změny je už psaní ie, ye místo ý v památkách z druhé pol. 14. stol., na něž upozorňuje Gebauer v § 285. Je samozřejmé, že změna y > i musela proběhnout až po diftongizaci ý > ej.
Zbytky výslovnosti y v českých nářečích jsou u Gebauera zachyceny značně neúplně (I, 280 n.). Dvojí i se zachovalo v celé oblasti moravskoslovenské a lašské (v hanáckých nářečích se změnilo v ê, e).
V českých nářečích v užším smyslu je v dialektologické literatuře zachyceno dvojí i (ve zbytcích) na Vysocku, Doudlebsku, na Chodsku, na Plzeňsku a v nářečích českomoravských (Havránek, ČsVlast. 3, s. 155, Utěšený, NČesMor., 43 n.), tedy v nářečích okrajových.
Změnou y > i dospívá systém krátkých vokálů v spisovné češtině i v českých nářečích v užším slova smyslu k svému dnešnímu stavu. K odstranění y ze systému jistě přispěla předcházející změna ý > ej, jež omezila y na krátký vokalismus.
7. Monoftongizace ié > í, uó > ú
Obě tyto monoftongizace znovu potvrzují význam systémových vztahů pro vývoj fonologického systému. Fonetický postup monoftongizace zachycují ty památky, které označují kvantitu diftongu: v mladších památkách setkáme se velmi často s označením délky na prvním komponentu, např. ije (ij = í), úo. V obou diftonzích se podle toho zprvu změnil kvantitativní poměr obou komponentů a převládla složka první (v tom smyslu také píše Jan Blahoslav v Gramatice: „… tu j ( = í) velmi vzní v té přední sylabě, e pak maličko“) a v druhé fázi se druhý, kratší komponent asimiloval k prvnímu, čímž se oba diftongy monoftongizovaly (ié, uó > íe, úo > íi, úu > í, ú). Mono[757]číslo strany tiskuftongizace
![[756]číslo strany tisku](/moduly/literatura/obrazy/GbHistMluvnI/00768.jpg){kind=link}
![[757]číslo strany tisku](/moduly/literatura/obrazy/GbHistMluvnI/00769.jpg){kind=link}