fonolo[732]číslo strany tiskugizaci původních palatalizovaných („poloměkkých“) variant tvrdých souhlásek a tím velký zásah do psl. systému souhláskové měkkosti: řada nově vzniklých měkkých fonémů rozhojňuje měkké fonémy psl. období a tím vzniká v západoslovanských a východoslovanských jazycích měkkostní souhlásková korelace toho typu, který známe z historického období těchto jazyků. Původní západoslovanský měkkostní systém, obsahující celkem 7 dvojic (p–ṕ, b–bʼ, m–ḿ, v–v́, r–ŕ, l–ľ, n–ň), rozrostl se v češtině v měkkostní korelaci, jež měla 11 dvojic: p–ṕ, b–bʼ, m–ḿ, v–v́, t–t, d–d, n–ń, l–ľ, r–ŕ, s–ś, z–ź (foném ń zůstal odlišen od ň z nj, jež bylo nyní nepárové; u fonémů l-ových není jisto, zda byly po přestavbě měkkostního systému dva, jako ostatní párové souhlásky, nebo byly tři, stejně jako souhlásky n-ové – dalším vývojem však máme dosvědčeny pouze dva l-ové fonémy; v ostatních případech splynuly psl. měkké souhlásky s bývalými „poloměkkými“ variantami v jediném měkkém fonému).
Vznik nové měkkostní souhláskové korelace přinesl s sebou defonologizaci y – tato samohláska se stala v češtině na dlouhou dobu (nikoli však definitivně) kombinatorní variantou fonému i v postavení po tvrdých souhláskách.
Jerové změny i stahování narušily slabičnou strukturu slov, na niž byly vázány prozodické prostředky (kvantita a přízvuk), a staly se podnětem k zásadní přestavbě slovanského prozodického systému (viz o tom níže v § 5).
3. Vývoj slabikotvorných likvid
Pochybnosti o fonologickém hodnocení slabikotvorných likvid (viz s. 729) mizí po jerových změnách. V češtině je v tomto období třeba počítat se slabikotvornými likvidami jako samostatnými fonémy, neboť (na rozdíl od češtiny nové) mohly stát v stejném hláskovém okolí jako neslabičné r, l, např. pr̥vé – krve (Trubeckoj, Grundzüge 168). Neurčitý průvodní vokál, dosvědčený dalším českým vývojem, nebyl fonologicky samostatný, nýbrž byl nedílnou součástí slabikotvorné likvidy (o průvodních vokálech viz dále na s. 741). Psl. rozdíl mezi oběma druhy likvid, které byly ve spojeních s neurčitými vokály (terminologií Trubeckého mezi likvidami „prozodicky zesílenými a nezesílenými”), se tedy do češtiny zachoval (na rozdíl od střední slovenštiny – srov. Stanislav, DejSlJaz. I, 470 n.).
Pravděpodobně již v tomto přechodném období došlo ve vztahu l–l̥ k přesunu, který je důležitý nejen pro češtinu, nýbrž i pro jiné západoslovanské jazyky (pol., luž.srb.): l̥ ztvrdlo po všech souhláskách kromě retnic, tedy dl̥b- (česky dlubat), dl̥g-, čl̥n-, čl̥p-, tl̥k-, žl̥č-, žl̥n-, čl̥t-, žl̥v- > dl̥b-, dl̥g- atd., kdežto měkké l̥ zůstalo v slovních základech bl̥c- (val. pablcať sa), ml̥k-, ml̥s-, ml̥z-, pl̥n-, pl̥st-, pl̥z-, sml̥d- (stč. smldie), vl̥g-, vl̥n- (viz též Šachmatov, Otčet, 58). To znamená, že fonologický protiklad l–l̥ byl nyní omezen pouze na postavení po retnicích. V tomto starém fonologickém procesu je odpověd na Gebauerovu otázku (I, 297), proč je v češtině za l jednou l̥, jindy však łu.
![[732]číslo strany tisku](/moduly/literatura/obrazy/GbHistMluvnI/00744.jpg){kind=link}