[67]číslo strany tisku– blvati, stsl. blьvati, rus. blevatь, pol. blwać (jednoslab.), tedy z bľьv- (m. bljъv-); – klnu, stsl. klьną, pol. klnę, iter. proklínati, tedy z klьn-; – klvati, stsl. klьvati, rus. klevatь, pol. klwać, tedy z kľьv- (m. kljъv-); – plvati, stsl. plьvati, rus. plevatь, pol. plwać, tedy z pľьv- (m. pljъv-); – oslnouti, stsl. oslъnąti m. oslьpn-, stupň. v slêp-, slepý, tedy ze slьp-.
68. Mnohdy jest výklad obtížný. Na př. při slově skrze, vedle stsl. črês (z kers-). Místo klobása mělo by býti klbasa, podle stsl. klъbasa, pol. kiełbasa, rus. kolbasa. Podobně žádáme tlmač m. tlumač a tulmač, stsl. tlъmačь, rus. tolmačъ, pol. tłumacz, z tureck. Knižné kormidlo je utvořeno podle rus. kormilo, správně by mělo býti krmidlo, stsl. krъmilo; totéž platí o slovu korma puppis, m. krma, stsl. krъma, rus. korma, z kъrma.
Změně v tr̥t, tl̥t podléhala také mnohá slova přejatá. Příklady toho jsou: č. brně, stsl. brъnja, rus. bronja, sthněm. brunja, got. brunjo; – stč. drbiti musiti, sthněm. durfan, got. thaúrban; – krleš, sthněm. kirleise, z ř. ϰύριε ἐλέισον; – stč. krzno plášť kožešinou podšívaný, stsl. krъzno, rus. korzno, sthněm. chursinna, chrusina, střlat. crusina, crusinna; – mrkev, rus. morkva, sthněm. morha, moraha; – vrhcáb, něm. Wurfzabel.
69. Ještě slovo o tom, jakým postupem hlásky ъ, ь v češtině zanikaly.
1. Nalezli jsme, že v slovích tvarů tъrt, tъlt, tьrt, tьlt zaniklo ъ, ь v době prastaré, dříve než jinde: z krъvь se stalo podle pravidla o jerových střídnicích krev, z gъrstь však je hrst a nikoliv herst, zaniklo tedy -ъ- v gъrstь atp. dříve, než pravidlo dotčené zavládlo.
2. V případech ostatních, mimo vytčené tъrt atd., zůstávaly a trvaly hlásky ъ, ь na svých místech, až se změnily ve své náležité střídnice. To vyplývá ze samého pravidla o těchto střídnicích: za ъ, ь jest e jen v řadě slabik jerových a jenom na místech počtem sudých (od konce počítajíc); historické sen a den atp. nemohlo vzniknouti ze sъn a dьn t. j. po zaniknutí koncového jeru, nýbrž vzniklo z plného sъnъ a dьnь; bylo tedy, když pravidlo o jerových střídnicích vznikalo, ъ a ь v živé výslovnosti zachováno nejen na místech sudých, nýbrž i na lichých a i na konci slov, t. j. všude, kde theorie klade slabik jerových vedle sebe několik.
3. Kromě toho svědčí některé případy s přehláskou a-ě, že koncové -ь trvalo na svém místě až do této přehlásky (XII stol.). Na př. pět z psl. pętь. Z pęt- bylo české piat- a z toho dále ṕat- (ṕ = měkké p) a pat- (v patnáct atp.). Dejme tomu, že náležité koncové -ь zaniklo před přehláskou, tedy že quinque bylo stč. piat n. ṕat n. pat. Tu namítá se otázka: jak se to mohlo přehlásiti v historické pět, ana přehláska tato děje se jen tehdy, když následuje hláska měkká nebo slabika se samohláskou úzkou? Uvedené piat, ṕat (quinque) je zněním identické s participiem piat, ṕat (rozṕat distentus), změny hláskové mají tu tedy býti identické; prvé piat, ṕat quinque
![[67]číslo strany tisku](/moduly/literatura/obrazy/GbHistMluvnI/00079.jpg){kind=link}