[69]číslo strany tiskuZměnu, která se nám tu jeví, nazýváme stupňováním samohlásek; v teku-tok atd. je stupňováno e v o, – jsou samohlásky rozdílných stupňů, – jsou stupně e-o. V stsl. impt. tьci- praes. teką- subst. tokъ jsou stupně ь-e-o.
Stupně e-o máme také v slovích πέτομαι-ποτέ; k nim patří dále též -πτ- v reduplikovaném πί-πτ-ω, se samohláskou úplné zaniklou. Tu máme tedy stupně 0-e-o. Rovněž tak v slovích: ἔλιπον-λείπω-λοιπός.
Stupně k sobě patřící tvoří stupňové řady neb stupnice; stupnicí takovou jest na př. právě ukázané ь-e o a 0-e-o. Doklady pro každý stupeň jsou buď v jazyku témž, na př. v stsl. tьci-teką-tokъ, ř. πίπτω-πέτομαι-ποτή, ἔλιπον-λείπω-λοιπος, – buď doplňují se z jazyků rozdílných, na př. stsl. vьsь (z pův. vikʼ-), lit. vëš (z veikʼ-) a ř. οἴϰος (z voikʼ) dávají dohromady touž řadu 0 e-o, jako ἔλιπον-λείπω-λοιπός.
Stupňování samohlásek vyvinulo se v indoevropském prajazyku. Odtud dochovalo se do jazyků pozdějších. Z bývalé jeho rozvitosti a pravidelnosti tu. více tu méně se ztratilo nebo porušilo, někdy však přibylo k stupňování starému něco nového, buď nový způsob, buď nové případy. Příklady nalézají se nejhojnější a pravidlo je tedy nejzřetelnější v jazyku skr. a řeck.; ale i v stupňování slovanském je příkladů hojnost.
Příčinou stupňování byly dílem starý přízvuk, dílem i jiné okolnosti hláskové, dosud dosti nevypátrané. Na př. v λείπ- zůstávalo -ei-, dokud tu byl přízvuk; když přibyla přípona, která strhla přízvuk na sebe, ztrácelo se -e- a zbývalo -i-, bylo tedy na př. λιπέ- (Saussure 188); – v kmenové příponě v sūneu̯- zůstávalo e, když přípony pádové se začínaly samohláskou, a ztrácelo se, když tytéž přípony se začínaly souhláskou, na př. pl. nom. skr. sūnav-as pův. sūneu̯-es, sg. dat. skr. sūnav-ē pův. sūneu̯-ai̭ proti skr. a pův. sg. nom. sūnu-s, sg. akk. sūnu-m atd. (H. Paul, Saussure 205–206). Podle toho je tedy stupňování změna pouze hláskoslovná; výklady starší, podle nichž stupňování bylo změnou dynamickou, účelnou atp. (o těch výkladech v. u Saussurea 125 a v Listech filolog. 1887, 234 a násl.), byly tedy mylné*).
Stupňování máme v slabikách kořenných a v příponách kmenotvorných i ohýbacích. Na př. v slabikách kořenných: teku-tok; λέγω-λόγος; πέτομαι-ϰοτή; – v příponách kmenotvorných: plur. 2. os. bere-te a 3. os. bero-ntь stsl. berątъ; ř. φέρετε a φέρουσι m. φέρο-ντι; vok. sg. chlape a dat. pl. chlapo-mъ; ř. λύϰε a λύϰ-ος; lat. lupe a lupus m. lupo-s; ř. ποι-μήν a ἄϰ-μων; akk. ποι-μέν-α a ἄϰ-μον-α; βέλε-μνο-ν a φερό-μενο-ς (přípony
![[69]číslo strany tisku](/moduly/literatura/obrazy/GbHistMluvnI/00081.jpg){kind=link}