již z Gebauerova materiálu, zůstávají i v období po r. 1300 důležitým výslovnostním rysem českých slabikotvorných likvid průvodní vokály, někdy sice dost výrazné a tíhnoucí k plným samohláskám i (y), e, u, ale nikoli s nimi totožné; byly to vokály redukované, nebyly nositeli slabičnosti. Jakožto typické svarabhaktické zvuky neměly vzhledem k slabikotvorné likvidě pevné místo, jejich výslovnost byla potenciální (mohly být potlačeny na minimum). Gebauer dobře vystihuje tyto vlastnosti průvodních vokálů termínem „iracionální hlásky“ (I, 294); avšak na druhé straně je přece jen dost ostře neliší od plných samohlásek, které se z nich někdy vyvinuly, dávaje se svést způsobem psaní v stč. památkách (tam nej častěji nejde např. o změnu r̥, l̥ v ri, li, ir, il atd. – srov. I, 290 n.– nýbrž pouze o sklon k výslovnosti r̥, l̥ s labilním průvodním vokalickým elementem jisté kvality, např. i-ové).
Přibereme-li ke Gebauerovu materiálu (nejstarší je většinou z rukopisů Kosmovy kroniky) poměrně četné doklady z listin (doklady viz v pozn. k 289/6), dostaneme pro nejstarší české období tento obraz:
Už od nejstarších dob se ustalovalo užívání průvodních vokálů: u-ový průvodní vokál se ustálil u l̥, a to nejčastěji za ním (l̥u); i-ový průvodní vokál se ustálil u l̥ a r̥ (il̥, l̥i, ir̥, r̥i, resp. yl̥, l̥y, yr̥, r̥y) Tento i-ový průvodní vokál byl asi blízký samohlásce y: svědčí o tom jednak dnešní výslovnost v laštině (kyrk, myrtfy, vylk), jednak způsob psaní tohoto průvodního vokálu v nejstarších stč. legendách, které rozlišují v písmu i a y (srov. Trávníček, HistMluv. 113).
I-ový průvodní vokál stával častěji před slabikotvornou likvidou, avšak i postavení za ní je dosti časté. V dokladech se nijak neprojevuje rozdíl mezi původním r̥ a r̥, průvodní vokály jsou v obou případech stejné. Jen zřídka se vyskytuje průvodní vokál u-ový u r̥ a r̥ a u l̥ po labiálách (Wurchoslaus, Půlznensis), a pak ukazuje nejen na ztvrdnutí r̥, l̥ v tomto postavení, nýbrž i na labializaci vlivem předcházející souhlásky. Průvodní vokál i-ový, jenž se ojediněle vyskytuje též u l̥ (vždy jen za likvidou na rozdíl od průvodního vokálu u l̥), byl nepochybně zadní (Chl̥ymec). Psaní slabikotvorné likvidy s e je odrazem výslovnosti, která má pokračování jednak v dnešních nářečích, jednak v pozdější změně skupin čr, žr… > čer, žer…, jež zasáhla celé území českého jazyka (začátek ustalování e po tupých svkavkách je podle listinného materiálu starší, než jak předpokládal Gebauer – máme doklady již z první poloviny 12. stol. – viz pozn. k 289/6). Výslovnost Chełm s eł za l̥, jež má obdobu např. v polštině, byla však zcela vytlačena výslovností Chłum.
Pozornosti zaslouží v tomto období zvláště vývoj l̥ a v souvislosti s ním i vývoj vztahu r̥–r̥.
Jak jsme zjistili z dokladů, projevuje se u l̥ od samého začátku tendence k stálému postavení u-ového průvodního vokálu za likvidou. Průvodní vokál se vývojem ztotožňuje s u a stává se postupně nositelem slabičnosti. O stáří tohoto vývoje svědčí obdobná změna polská
