stahování skupin ьja, ьju byla prejotovaná samohláska (připouští to ještě Trávníček, HistMl. 64), nýbrž počítáme zde se zadním monoftongem, před nímž byla (vlivem ь) souhláska změkčena. Je možné, že diftong nevznikl ani stažením skupiny ьje, ije; není totiž vyloučeno, že ě mělo v době kontrakce ještě monoftongickou výslovnost. Nelze dále souhlasit s Gebauerovým předpokladem, že by v typu ьjь, ъjь byl zanikl nejdříve koncový jer a teprve pak vzniklo í, ý (I, 559, 560). Slovenský instrumentál sg. typu ženou, jejž Gebauer považoval za bohemismus, vznikl v střední slovenštině zcela samostatně (-ojǫ > -oju > -ou – viz Ľ. Novák, Jery, 15 n.).
Pokud jde o vývoj jerů, tzv. Havlíkovo pravidlo, z něhož Gebauer vychází a jež vzbudilo svou matematickou formulací námitky Jagićovy (AfSlPh. 16, s. 516) i Šachmatovovy (Otčet 20), přijímá se dnes všeobecně. Na rozdíl od Gebauera za jedinou českou střídnici ь, ъ považujeme e; Gebauer uvažuje pro češtinu v jednotlivých případech také o jerových střídnicích i, o, a (I, 58), ale jsou to buď vkladné vokály, nebo hlásky jiného původu (viz Trávníček, HistMl. 51 n., a naši pozn. k 58/13). Přes skepsi Trávníčkovu (HistMl. 97) souhlasíme dnes s Gebauerovým názorem, že střídnice za ъ (a také za oje, ojě, yjě) byla foneticky odlišná (x) od střídnic za psl. e, ь. Rozdíl mezi oběma e-ovými samohláskami nebyl však fonologický, byly to jen dvě různé kombinatorní varianty fonému e.
Podstatně se další bádání odchýlilo od Gebauera, pokud jde o chronologii jerových změn. Gebauerova domněnka, že koncové jery zůstaly v češtině až do 12. stol. (I, 67 n.), vychází jednak z chybného pojetí palatalizace souhlásek před měkkým jerem, jednak z nepřesného výkladu přehlásky 'a > ě (viz níže). Zánik a vokalizaci všech jerů klademe do 10. stol.
Historická fonologie věnovala již od počátku velkou pozornost relativní chronologii zániku slabých jerů a kontrakce. Trubeckoj ukázal na případech jako lakomьstvьje, že stahování je starší než zánik a vokalizace jerů, poněvadž druhý jer od konce se dále vyvíjel jako slabý, tj. zanikal (Slavia 7, 805 n.). Trávníček proti tomu namítá, že jer před j byl napjatý, a že tedy argumentace Trubeckého není průkazná (HistMl. 68); tato námitka však neplatí např. o subst. stryjьcь, za něž je strýc, a nikoli *stryjec. Relativní chronologie Gebauerova, jež klade stahování před přehlásku 'a > ě (I, 563), byla tedy zpřesněna: jestliže jerové změny proběhly už v 10. stol., je stahování asi ještě o něco starší.
Teprve fonologická analýza plně docenila význam jerových změn a stahování pro další fonologický vývoj slovanských jazyků (viz TCLP 2, s. 48). Po uvedených změnách je stav takový: kontrakcí samohláskových dvojic s první samohláskou přední a druhou zadní dostává se do postavení po palatalizované souhlásce samohláska zadní (např. śějati > śáti, kostьjǫ > kostǫ); po zaniklém slabém měkkém jeru zůstává palatalizace předcházející souhlásky (např. kostь > kost); před e vzniklým vokalizací ъ stojí tvrdá souhláska, takže před e může být jak souhláska měkká, tak i tvrdá. To vše znamená fonologizaci
