Gebauer, Jan: Historická mluvnice jazyka českého, Díl I, Hláskosloví

Gebauer, Jan. Historická mluvnice jazyka českého, Díl I, Hláskosloví. Praha, 1963.
<<<<<738739740741742743744745746>>>>>
Zobrazit ediční aparát Skrýt obsah

[Generovaný obsah]

a lužická, kde se v postavení po dentálách rovněž změnilo v łu (długi, tłusty atd.).

Skupení dvou fonémů ł + u, které vzniká z łu přestává tak být fonetickou realizací fonému , tím jako foném zaniká a zaniká i měkkostní vztah . Soustava slabikotvorných likvid, až do té doby symetrická, stává se asymetrickou (l̥: r̥). Symetrie soustavy slabikotvorných likvid je opět obnovena ztvrdnutím . Systém slabikotvorných likvid se tímto vývojem podstatně zjednodušil; tím, že v něm zanikla měkkostní korelace, tj. korelace souhlásková, kdežto kvantitativní, tj. samohlásková korelace zůstala, byl posílen samohláskový charakter slabikotvorných likvid v souhlase s jejich funkcí v slabice. Stará čeština měla nadále co do měkkosti pouze jediné a jediné (nové zase vzniká až od 14. stol. v pobočných slabikách).

Staročeské slabikotvorné bylo snad měkké z hlediska fonetického, podobně jako dodnes v nářečích moravskoslovenských, avšak jeho fonetická měkkost nebyla významotvorná. Fonetická měkkost stč. i moravskoslov. souvisí s jeho původem.

Zbytky tvrdého slabikotvorného zůstaly, jak známo, jako archaismy na východním okraji českého jazykového území, např. v nářečí zlínském (chl̥m, chl̥p, dl̥žen, tl̥slý, žl̥tý atd.), se změnou > u v lašských nářečích (čunek, žuna, huk, muvić, domuvić aj.). V lašských nářečích se zachoval také jiný starobylý jev – střídnice za po tupé sykavce ž (žułty, žułč, žułtek) i v jiných pozicích (kułčit). Na zachování této výslovnosti asi působila nářečí polská, jež po tupých sykavkácli mají , ół ().

Přehláska ä > ě

Gebauerovo vymezení rozsahu této přehlásky a popis jejího časového průběhu je třeba doplnit pouze v jednotlivostech. Zato značně se změnil její výklad. Před Gebauerem se učilo, že tato přehláska nastává jednak po měkkých souhláskách (dušě), jednak před měkkými souhláskami (Říměné), a podle toho se lišila přehláska „postupná a zpátečná“. Gebauer zpřesňuje toto zkreslující pojetí jen pomalu – ještě r. 1877 v Hláskosloví jazyka českého je v podstatě opakuje (52 n.) a změnu 'a > ě např. v tvaru zeměné klade na stejnou rovinu jako změnu aj > ej, obě jsou mu prostě přehlásky zpátečně (s. 56).

V HistMl. I již toto stanovisko překonal. Poznal že „přehlasování toto děje se jen po souhláskách měkkých“ (I, 92), a to „na konci slova vždy, uvnitř slova pak jen tam, kde po a následuje souhláska měkká nebo slabika se samohláskou úzkou“. Hlavního činitele tedy správně rozpoznal v předcházející měkké souhlásce, kdežto v následující souhlásce nebo slabice vidí podmínku doplňující. Jeho pojetí vývoje souhláskové měkkosti mu však znemožňuje vyložit tuto doplňující podmínku přehlásky jednotně pro všechny případy, shodně vysvětlit např. přehlásku Jańe > Jěńe, pät' > pět i přehlásku sázaju > sázěju: podle jeho názoru byla totiž souhláska před psl. e, ь tvrdá (viz výše s. 730). Odtud formulace „kde po a následuje souhláska měkká nebo slabika se samohláskou úzkou“ a odtud ten zcela nepravděpodobný

 
logo ÚJČCopyright © 2006–2021, oddělení vývoje jazyka, Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i.
Vyhledávací program © 2006–2021, Boris Lehečka; Grafický návrh © 2006–2021, Irena Fuková

Vokabulář byl spuštěn před 14 lety, 8 měsíci a 19 dny; verze dat: 1.1.18
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovyStrategie AV21
Web byl podpořen Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ČR, projekty č. LM2018101
(LINDAT/CLARIAH-CZ) a LM2015081 (RIDICS).