nýbrž vzniklo ze staršího ło analogií: 1160 Kyseleuici, falzum 13. stol. Maleuici aj.; je možno vidět v nich doklad velké stálosti spojení le, jež vzniklo z psl. lo. Není tedy nikterak vyloučeno, že výsledky psl. změny 'o > e přetrvaly po souhlásce l do 14. stol. a tam se smísily se stč. přehláskou 'o > ě.
3. Změna fonologického postavení varianty y
Zánik měkkostního vztahu souhlásek vedl v systému krátkých i dlouhých vokálů k fonologizaci varianty y. Rozlišující platnost měl protiklad i – y zpočátku po labiálách (p, b, m, v) a ostrých svkavkách (s, z), např. píchá – pýcha, bíti – býti, mi – my, víti – výti, kosi – kosy, plazi – plazy. Později (ve většině nářečí ještě před ukončením diftongizace ý > ej a před monoftongizací ie > í) se změnil vzájemný poměr těchto dvou samohlásek tak, že po s, z, c bylo možné jen y (v některých nářečích splynulo s y také i po ř, l, č, ž, š); distinktivní hodnotu měl pak protiklad i – y pouze po labiálách. O rozložení fonémů i a y svědčí v českých nářečích stav diftongizace ý > ej, zbytky dvojího i v okrajových nářečích, v hanáckých nářečích navíc střídnice ê, e v slabikách krátkých (Havránek, ČsVlast. 3, 136 n., 171 n.), v mladších psaných památkách psaní i – y (Gb. I, 211 n.).
4. Ztráta jotace a diftongizace ó > uó
Gebauerův popis a rozbor změny ě > e (tzv. ztráty jotace) a jejího postupu je příkladem obdivuhodně přesné filologické analýzy. Jeho zjištění, že postup ztráty jotace závisí na měkkosti předcházející souhlásky (nejdříve klesala jotace po j, ň, ď, ť, pak po ž, š, č a nakonec po ř, z, s, c – viz I, 202), zůstává stále v platnosti. Důležité je také jeho zjištění, že ztráta jotace postihuje především krátké slabiky, kdežto v dlouhých je pouze sporadická (I, 202). Plným právem považujeme dnes ztrátu jotace za změnu krátkého diftongu ě a případy ztráty jotace v slabikách dlouhých vysvětlujeme – řečeno Gebauerovými slovy, jichž užil v souvislosti s diftongizací ó – jako změnu „přes čáru, tj. přes hranice pravidla“. Takovéto přesahy nejsou u změn, které jsou podmíněny kvantitou, žádnou zvláštností, změny dlouhých samohlásek přesahují k týmž samohláskám krátkým a naopak (viz o tom dále).
Fr. Trávníček (HistMl. 103), veden fonetickými důvody, pokusil se Gebauerovo pojetí korigovat a dokázat, že jotace po j a ň (stejně jako po l) v staré češtině vůbec nemohla existovat; podle jeho názoru měla stará čeština pouze slabiky je, jé, ňe, ňé. Tento Trávníčkův názor je však v naprostém rozporu se stavem v těch památkách, které jotaci důsledně zachovávají, a to i po j a ň (např. Pas., Hrad.), a proto je třeba jej odmítnout. Fonetická úvaha, na jejímž základě Trávníček svou teorii vybudoval, chápe diftong ě příliš zjednodušeně, spojení jě nelze prostě transkribovat iie, jak to činí Trávníček (viz Komárek, Studie a práce linguistické 1, 90 n.).
