Tento stav se změnil až vznikem tvarů, v nichž odpadlo koncové i, ě, zvláště imperativu typu vrať, vraťme (nepochybně již před r. 1300); fonetický rozdíl tʹ – ť, dʹ – ď se tím fonologizoval a čeština měla nadále vedle korelačních párů t – tʹ, d – dʹ, n – ń nepárové palatální fonémy ť, ď, ň (Komárek, Hláskosloví, s. 53 n.).
b) Depalatalizace
Pojem depalatalizace uvedl do českého historického hláskosloví až Fr. Trávníček, Gebauer depalatalizace ještě v plném rozsahu nezná. Trávníček rozeznává před 14. stol. dvě depalatalizace: první před 12. stol. v souhláskových skupinách, jež vznikly zánikem měkkého jeru (např. staŕьca > starca – symbolicky tʹt > tt); druhou kolem r. 1300, jež vlastně znamená zánik měkkostní souhláskové korelace. B. Havránek (LF 67, 1940, 266 n.) rozpoznal v jazykovém materiále ještě depalatalizaci další, starší než první depalatalizace Trávníčkova, v slabikách s vokály e, ä v postavení před tvrdou dentálou (symbolicky tʹet, tʹät > tet, tät). Na Havránkovy a Trávníčkovy výsledky navazuje M. Komárek a obraz těchto depalatalizaci dále zpřesňuje (SaS 21, 1960, 173 n.).
Depalatalizace tʹet > tet
Je prokázána v slabikách tʹe, dʹe. Ukazují na ni nepřehlasované tvary přátel, datel (pŕátʹeł > pŕáteł, dʹätʹeł > ďäteł > datel x dʹätʹelʹ „jetel“ > dětʹelʹ), patero, desatero (pʹätʹero > pʹätero > patero), nářeční lašské tvary kostel, prstenek, patero, šestero-, netvrdé lʹ se nedepalatalizovalo, srov. nář. lʹed.
Depalatalizace tʹät > tät
Svědčí o ní především nářeční tvary: laš. sfaty x sfiaceny, hovado x hoviaźi, dále stč. tvary škaradý, škaredý, škařědec, šeradný, šeredný, šeřadný (ze skaręd-), čes. nář. adverbium porád. Byla také v slovech tázati sě, nář. řetaz, kde ź (< ź) předtím ztvrdlo, nikoli však foneticky, nýbrž vlivem morfologické analogie. Depalatalizaci nepodléhala slabika lʹä (koleda // kolada, lada, bladu, proklaty mají v nářečí netvrdé lʹ). Jinak je tvary bez depalatalizace třeba vykládat působením analogie, např. řada podle dat. sg. ŕäďě, slovesa ŕäďiti apod., sv́atý (suiaty ListLit.) podle sv́äťí atd. Znění šeradný, šeredný, škaradý // škaredý, porád ukazují, že depalatalizace typu tʹät > tät je jev obecně český a není omezena jen na některá nářečí, např. východní.
Depalatalizace tʹet > tet i tʹät > tät byly současné (jejich podmínky jsou shodné), jsou vlastně projevem jedné a téže změny. Jejich chronologie je nejistá, terminus ante quem je až přehláska ä > ě. B. Havránek se domnívá, že jsou starší než vokalizace jerů, poněvadž prý depalatalizaci nepodléhalo e z ь, pro tento předpoklad však není průkazného dokladu (naopak tvary typu orel < oŕьlъ by mohly svědčit proti němu).
