souhláskové korelace udávají ráz celému období a určují směr jeho hlavních změn.
A. ZMĚNY PŘECHODNÉHO OBDOBÍ
1. Všeobecná charakteristika psl. soustavy fonémů
Obraz zásoby psl. fonémů, který Gebauer podává (I, 24, 307), je třeba dosti podstatně korigovat. Vedle 11 samohlásek i, y, u, ь, ъ, e, o, ě, a, ę, ǫ (ě byl v této době snad otevřený monoftong ä) měla západní varianta praslovanštiny v tomto období 29 fonémů souhláskových: p, b, m, v; ṕ, bʼ, ḿ, v́; t, d, n, l, r; ť, ď (z tj, dj), ň, ľ, ŕ; j; s, z, š, ć, z, č, ž ( > ž); k, g, ch. Počet souhláskových fonémů byl později změnami ť, ď > ć, ź (svěća, meźa) redukován na 27 (Gebauer neuvádí ṕ, bʼ, ḿ, v́ a ť, ď, poněvadž pro praslovanštinu předpokládá jen znění pj, bj, mj, vj, tj, dj – srov. I, 311, 309).
Někteří slavisté zastávají názor, že i v západoslovanských jazycích původně bylo po retnicích tzv. l epentetické (srov. Vondrák, VerglGr. I, 376 n., Trubeckoj, ZfSlPh. 7, 1930, 383 n. aj.). Odvolávají se přitom na polská slova typu budowla, hodowla, lužickosrbské blido, čes. místní jména jako Vidovle, Třebovle, Davle, Litovel a obecně západoslovanské znění sloves blьvati, plьvati. Podle této teorie by bylo zůstalo epentetické l v kořeni (ve zmíněných dvou slovesech), kdežto v sufixálních slabikách by bylo zaniklo a udrželo se jen ve zbytcích. Avšak v blьvati nejde o l epentetické a v plьvati je l pravděpodobně podle blьvati (srov. Machek EtSl. 376). Trávníček (HistMl. 120) upozornil na české a slovenské nářeční doklady, v nichž l vzniklo z j nepochybně až v době novější (např. moravskoslov. hříbla, jihočes. mlíč, místní jména Hostovlice, Chodovlice, sloven. nář. plentro z pol. piętro) a správně z nich vyvodil závěr, že i domnělé epentetické l v západoslovanských jazycích může mít původ značně pozdní. Toto jeho mínění považujeme za velmi pravděpodobné.
Stále ještě je sporná otázka psl. slabikotvorných likvid – měkkých a tvrdých (r̥ – r̥, l̥ – ľ). Např. Trubeckoj (AkslGr. 77) pro praslovanštinu popírá, že by šlo o slabikotvorné likvidy, a uvažuje o diftongických útvarech s tvrdým nebo měkkým jerem (ъr, ъl, ьr, ьl). Ale Trubeckoj sám je nakonec samým vývojem nucen rozlišovat ve spojení ь, ъ + likvida dvojí druh likvidy: prozodicky zesílenou (tj. podle tradiční terminologie slabikotvornou) a nezesílenou (čistě souhláskovou) – jde tedy více méně jen o otázku terminologickou. – N. van Wijk (GAkslSpr. I, § 13) naopak o slabikotvornosti r, l v těchto útvarech na konci psl. období nepochybuje (spojuje vznik slabikotvorných likvid s působením zákona otevřených slabik, o němž bude řeč dále).
Více je takových novějších poznatků a teorií, které se týkají stavby slabiky.
a) Platnost tzv. psl. zákona otevřených slabik, odhaleného již starší slavistikou, se dnes obecně uznává (ať se už tento zákon formuluje
