Gebauer, Jan: Historická mluvnice jazyka českého, Díl I, Hláskosloví

Gebauer, Jan. Historická mluvnice jazyka českého, Díl I, Hláskosloví. Praha, 1963.
<<<<<745746747748749750751752753>>>>>
Zobrazit ediční aparát Skrýt obsah

[Generovaný obsah]

Šachmatov v nepravděpodobnosti výslovnosti jiu, např. v dokladu dyekugiu. (Je zde však možno uvést ještě jeden argument: ě, které ve 14. stol. nepochybně diftongickou výslovnost mělo, ztrácí v krátkých slabikách jotaci a vyvíjí se směrem k otevřenějšímu komponentu – ie > e; poněvadž změna 'u > i je se ztrátou jotace přibližně současná, čekali bychom za předpokladu, že spřežka iu, yu označuje diftong, v krátkých slabikách obdobou změnu *iu > u.) Předpokládané ü ovšem není samostatný foném, nýbrž výrazně přední varianta samohlásky u po měkkých souhláskách (výraznější zřejmě v západních nářečích než ve východních, která přehlásku 'u > i nemají).

Příčiny změny 'u > i se hledají v měkkosti předcházejícího konsonantu, to však není přesné. Měkkost souhlásky byla sice v češtině – jako vůbec v jazycích se souhláskovou měkkostní korelací – nepochybně příčinou kvalitativní obměny hlásky u v ü, nemohla však být příčinou změny v i. Podle našeho názoru (viz ZfSl. 1/4, 25 n.) je příčinou změny 'u > i zánik měkkostní korelace souhlásek. Přehláska 'u > i je změna výrazně přední varianty ü, jež po zániku měkkostní souhláskové korelace ztratila své systémové opodstatnění. Zánik měkkostní korelace souhlásek má pro vokalismus především ten význam, že se základním protikladem vokalismu znovu stává protiklad přední a zadní výslovnosti, v období měkkostní souhláskové korelace odsunutý do pozadí závaznou měkkostní asimilací samohlásky k předcházející souhlásce. Tím si vysvětlíme, že se ü nyní chápe především jako samohláska přední a přiřazuje se k i (nikoli k u).

b) Přehláska 'o > ě

Tato přehláska, kterou její objevitel Gebauer (v Hláskosloví z r. 1877 ji dosud nemá, viz tam s. 54 n.) klade k r. 1300, vyvolala v soudobé kritice i v dalším bádání názory zcela protichůdné. Šachmatov nesouhlasí s tím, že ji Gebauer vykládá analogií (I, 240), a považuje ji za změnu fonetickou, při níž se postupně měnilo ö v ě (Otčet 86 n.). Bergmann přináší ve své studii (LF 48, 1921, 230 n.) nejstarší české listinné doklady psl. odvozovací přípony -ov- // -ev-, jako je Malseu, Lubesevicsi již z r. 1057 (viz pozn. k 236/15zd.). Poněvadž tato jména z 11. stol. považuje za doklady stč. přehlásky 'o > ě, je nucen odmítnout Gebauerův předpoklad, že přehláska 'o > ě má původ v analogii (vliv tvarů s přehláskou 'a > ě). – Fr. Trávníček, stejně jako před ním Jagić (AfSlPh. 16, 517), stč. přehlásku 'o > ě úplně popřel (HistMl. 41 n.) a nejen nejstarší uvedené případy, nýbrž i všechny stč. doklady s ě (oráčěvi, bičěvati atd.) v památkách 14. stol. považuje za výsledky psl. přehlásky 'o > e; dvojhláska ě (v písmě ie, ye) se v nich podle jeho názoru píše zvratnou analogií v době, kdy se mění ě v e. Analýza stč. materiálu však správnost Trávníčkova názoru nepotvrzuje. Je možno se odvolat zvláště na Rukopis hradecký, velmi přesný na psaní jotace, kde bývá v těchto případech bud o, nebo ie, ye (přehláska má zde celkem 47 dokladů) – nikde v těchto

 
logo ÚJČCopyright © 2006–2021, oddělení vývoje jazyka, Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i.
Vyhledávací program © 2006–2021, Boris Lehečka; Grafický návrh © 2006–2021, Irena Fuková

Vokabulář byl spuštěn před 14 lety, 8 měsíci a 17 dny; verze dat: 1.1.18
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovyStrategie AV21
Web byl podpořen Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ČR, projekty č. LM2018101
(LINDAT/CLARIAH-CZ) a LM2015081 (RIDICS).