Gebauer, Jan: Historická mluvnice jazyka českého, Díl I, Hláskosloví

Gebauer, Jan. Historická mluvnice jazyka českého, Díl I, Hláskosloví. Praha, 1963.
<<<<<495496497498499500501502503>>>>>
Zobrazit ediční aparát Skrýt obsah

[Generovaný obsah]

– w cželee duši Ben. Deut. 30, 6, w cželém srdci t., gdúcžym t. Gen. 10, 30; wftřjč Černý Nem. 82, Beck. 1, 55, t. 93. – Jest otázka, co toto psaní znamená. Jsou to dílem omyly, dílem zvláštnosti grafické. Za omyly pokládám v příkladech uvedených rsiechzie Pil. a (m. řěcě), rſechzi AlxBM. 6, 36 (m. řéci) a czzyzy Ol. Reg. 22, 46 (m. cizí); příkladů tedy jen málo. Všecky ostatní doklady vysvětluji si zvláštním způsobem, jak se psávala litera c, znění nějakého zvláštního psané toto c, č, a neznamená.

Vznik a změny souhlásky c.

1. České c je dílem z doby praslovanské a tu vyvinulo se z původního k, na př. věnec psl. vênьcь z pův. voi̭nk-, sg. dat. lok. rucě psl. rącê z rąk-, – dílem z doby předhistorické pozdější, kdež vzniklo z psl. tj, kt, gt, na př. stč. (před přehláskou) svieca nč. svíce ze svêtja, adj. telací nč. telecí z telętj-, iter. vracati nč. vraceti z vortjati, inf. péci z pekti, moci z mogti atd. Srov. § 394 a) a b).

2. c je souhláska měkká. Ukazujií k tomu jeho původ a střídnice jinoslovanské, a hlavně je toho svědectvím přehlasovací moc, kterou při něm vidíme v češtině: stč. gen. věnca-vên, dat. věncu-věnci, nom. svieca-svie, akk. sviecu-svieci atd. O přehlásce víme, že se děje jen po souhláskách měkkých; bylo tedy c měkké, v. § 394 a) a b). Měkkost c záležela v jeho znění jakožto zubnice assibilované, v. § 396, 4.

3. Proti c vzniklému z k bývá č v těch případech, kde i k se mění v č. Na př. k subst. otec je vok. otče, adj. otečský, odvoz. otčina atd. Na pohled je to změna c v č, ale tvary tyto dlužno odvozovati od kmenového otьk-: otьkc, otьskъ, otьkina atd., je tu tedy změna k- v č-. Změna tato je z doby psl., v. § 248, 1. – Odchylky jako na př. psané němecský, krajiny Niemecſké Háj. 13ᵃ atp., vysvětlují se mylným odvozováním, v. § 444.

4. Také za c vzniklé z tj bývá č v některých slovích odvozených. Na př. Olomúc (z olomąt-jь) – Olomúčěnín, s Olomúčany list. z r. 1454 ČČMus. 1887, 117; olomúčský, biskup olomuczſky Pulk. 88ᵇ; svieca (ze svêt-ja), svíce-svíčka; *koca (z kot-ja, podle stsl. kotъ a lit. katė) – kočka; atd. Také tu nění změna cj nebo v č, nýbrž měkčení je zde analogií: v Olomúčěnín, olomúčský je č podle Lúčěnín, lúčský atp., ve svíčka podle hlavička atp. Za nč. noční bylo stč. nocní, tmy nocznye AlxBM. 1, 27 (rým: nepomocně; -č- bylo by tu psáno -chz-), srov. stsl. noštьnъ a adj. nč. mocný, ponocný atd.; analogické měkčení c-č se tedy časem množí.

 
logo ÚJČCopyright © 2006–2021, oddělení vývoje jazyka, Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i.
Vyhledávací program © 2006–2021, Boris Lehečka; Grafický návrh © 2006–2021, Irena Fuková

Vokabulář byl spuštěn před 14 lety, 7 měsíci a 4 dny; verze dat: 1.1.17
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovyStrategie AV21
Web byl podpořen Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ČR, projekty č. LM2018101
(LINDAT/CLARIAH-CZ) a LM2015081 (RIDICS).