vudyty, vudženyna Mikl. Et. Wtb. 380; podle toho žádáme č. vuditi, vuzený, ale jest u-.
2. Z koncovky -óv, -uov, -ův a) pl. gen. chlapóv atp. a b) adjekt. possess. masc. chlapóv atp.
a) V pl. gen. chlapóv, -uov, -ův zachovává jazyk spisovný -v velikou měrou; ale nářečí obecná odsouvají je většinou, zejména v Čechách, chlapů, a namnoze také na Moravě, chlapů BartD. 17 (zlin.), 66 (val.), 82 (hran.), Btch. 264 (dbeč.) atd. Odsouvání toto začalo se již v době staré a množilo sc pak během času. Doklady toho jsou: mnoho nyemczo DalC. 93 t. j. Němcó m. Němcóv, od muczzedlnyeko EvOl. 322ᵃ; těch hrziechuo Kruml. 63ᵇ, těchto čaſuo Konáč (1547) 74ᵇ, mnychuo t. 20ᵇ, všech Stawuo t. 43ᵃ; šest mužuo Háj. 169ᵃ; ſynv israhelských EvOl. Deut. 31 (str. 135ᵇ), panv vašich t. Kolos. 3 (str. l54ᵇ), množství welbludu t. str. 99ᵃ; dělniku Lact. 34ᵃ, pánu poruczniku KolA. 1511, od hříchú Háj. 93ᵃ, mordů t. 3ᵃ atd., v Háj. je vůbec koncovka pl. gen. -uow, -ůw, -úw, -uw a -uo,-ů, -ú; v Háj. herb. (1542) je -ů jen dvakrát, ve VelKal. (1567) -uo, -ů jen asi 10krát; v bibli Br. zase -ův, -ů, -ú, na př. Hospodin záſtupůw Isa. 59, Hospodin záſtupů t. 6, 5, Hospodina záſtupú t. 5, 7 atd., ale většinou -ů; kolísání dosáhlo v XVI stol. té míry. že tu patrně již libovůle písařův rozhodovala; tu pak kolísají ovšem i theoretikové, Nudož. 1603 má pravidlem -ův, Rosa 1672 (str. 444) -ů, a v grammatikách pozdějších -ův i -ů se uznává.
b) V adj. possess, sing. masc. chlapóv, -uov, -ův zachovává jazyk spisovný -v přísně, ale v nářečích obecných opět bývá -ů místo -ův, na př. bratrů dům Us. m. bratrův. A také zde jsou doklady též z doby starší, třeba že ne tak staré, jako při pl. gen. Na př. hlas Jakubuo Ben. Gen. 27, 22, kleštěnec Holoffernuo Konáč (1547) 76ᵃ, pravnuk Koſſalů Háj. 56ᵇ, Sekerú syn t. 418ᵇ, syn Jozefú Br. NZák. (1593) 144ᵃ, Symeonú t. 114ᵇ a j.
3. Ze složenin s vz-. Tu následuje po vz- někdy samohláska, na př. vzíti, vzal, vzeptati atp., častěji však souhláska jedna nebo více, na př. vzbuditi, vzkvísti. V obojích případech se v mnohdy odsouvá, v druhých více než v prvých, a je patrno, že se tím výslovnost usnadňuje. Ve vzíti, vzal zůstává v-, ale slc. dial. je též ziau fem. zala m. vz- Pastrn. 148. Místo vzeptati se, vzorati atp. je zeptati se, zorati Us. Když pak po vz- následuje souhláska, je v- v nč. v jazyku obecném z pravidla, ve spisovném často odsuto. Odsutí lze tu často doložiti také doklady starými, a parallelní vz- a z- je mnohdy poučné o původu a významu složeniny. Tak nalézáme vz- a z- vedle sebe v dokladech: (Alexander) wzbludy AlxH. 6, 22 a moje slova zbludye AlxV. 58, wzboczil ſie ŽWittb. Deut. 15 azboczzil se Ol. 2. Par. 21, 8, wzbohatiti Hod. 79ᵇ a zbohatil HusPost. 5ᵃ, wzboyowachu ŽWittb. 119, 7 azbogugy (impt.) t. 34, 1, wzbodu (3 pl.) AlxV.
