21, 4, worati t. Gen. 45, 6, Háj. 1ᵇ, Br. Gen. 45, 6, polí wornych Háj. 3ᵃ, woſel t. 133ᵇ, woſywali t. 23ᵃ, woſlika ŠtítMus. 158ᵇ, na woſnowie Ben. Lev. 13, 48, těchto woſob Lún. pam. 1574, woſtry meč Háj. 272ᵃ, przewoſtrú Ben. Ex. 4, 25, zwoſſkliwili Háj. 205ᵃ, wotawa KolA. 1514, wotecz Brig. 60ᵃ, boha wotczie t. 186ᵃ, uwotczye apud patrem PassKlem. 142ᵇ, vwotcze TandZ. 167ᵃ, wotrapa Vocab. 176ᵃ, wowczie ŽWittb. 94ᵇ, 7, wowczakowi KolA. 1518, voves Blah. 262, woznamte Háj. 15ᵃ, vozd (n. hvozd) stč. ozd aridarium, wożere ſe Háj. herb. 150ᵇ, jako wożrali Háj. 469ᵃ. Také v některých slovích přejatých jsou příklady tohoto přisouvání: stč. vorhany z lat. organum, w ſtrunach y worhaniech ŽGloss. 150, 4 inorgano, wuorhany Pass. 595; pivoňka z lat. paeonia. Jsou tedy tomuto specificky českému vo- m. o- doklady nejstarší v ŽGloss. a ŽWittb.; pak množí se čím dále tím více; v Lact. (1511) je vo- m. o- většinou; za Blahoslava říká se na Moravě oběd, oves, okno, v Čechách voběd, voves, vokno; v Háj. herb. (1562) je vo- za o- velmi často, ve VelKal. (1578) jen asi 20krát, spisovatel zkušenější více se mu vyhýbal než méně zkušený; Tomsa (1782) str. 17 učí mylně, že v- je právem a nemá se vynechávati v slovích wohlaw, wokaun, wolſſe, worati, wos Achse, woſyna Spitze an den Ähren, wotěž, wotka. Úhrnný výsledek jest tento: jazyk spisovný zachovává z pravidla o-; v nář. ob. je v Čechách pravidlem vo-, kromě slov o! (interj.), otec, osud, orodovati; také v doudl. jest o-, oko, okno, orat, olše, ondyno, osum atd. Kotsm. 9 aŠemb. 11, ale i tu bývalo trvám vo-, z čehož pak odsutím jest o-, měnění vo- v o- je tu oblíbeno a říká se také oda, oják atp. Kotsm. 10; – vo- je také v nář. moravských značně rozšířeno: voheň, vomdlel atd. Šemb. 39 (záp.-mor.), vokno, vostré, vobarvil Neor. 8 (han.-bohusl., bez výjimky vo-), volše, voseke (osyky) Šemb. 109 (han. od Vyškova), voko, vokno BartD. 56 (dol., místy), von, vósmý a j. t. 41 (hroz.); v nář. han. je však o- a niko i vo-, kde je to za u-, na př. otopil (utopil), obrus, ovorat (u-orati) ohodit (u-uditi) Neor. 8; – v slc. je vo- za o- místy, vohľady Pastrn. 113.
e) K -u (původnímu i z ą) v slovích: vous stsl. ąsъ i vąsъ, – stč. přívuzný, przywuzny Štít. uč. 52ᵃ a j., vedle uzel a sts. ąza i vąza a jąza vinculum; sem patří též motovúz, motowuz zona ŽKlem. 108, 19 aj., pol. motowąz, rus. motouzъ; v těchto slovích (vąs-, vąz-) jest v- velmi staré, třeba ne psl.; – stč. vúzký v. úzký, v przyewuzkem srdečku ROlB. 72ᵃ (ale to může býti také = u-přě-v-úzkém, s předložkou opakovanou); pavúk v. paúk, pawuk Boh. m. 22ᵃ, pawuka ŽKlem. 38, 12, ŽWittb. t., pawuczyny Pror. Isa. 59, 5 atd., nč. pavouk atd., vedle stč. pauk ŽWittb. 89, 9 aj., pauczyny RostlD. 87ᵃ, dial. mor. paúk, stsl. paąkъ; – vukrutn- m. ukrutn-, Abraham jest vinovat hřiechem wukrutnoſty ROl. 111ᵇ.
f) K -y v psl. vyknąti v. nahoře. V staré složenině ob-yk- nebylo v, odtud i obyklý (stč.), ob-yčej atp. Ale analogie uvádí v také sem a je pak
