Za staré v-vodě, v-vratech, v-Flandřiech atp. je nč. ve-vodě, ve-vratech, ve-Flandřích atd., podle ve-dne (vъ2-dь1 ne), ve-všem atd.; v. § 146.
b) Slabika, která po vъ- následovala, měla jer. Tu bývá podle pravidla jerového (v. § 58) ve za vъ, když toto byla slabika jerová počtem sudá, na př. ve-vsi z vъ2-vь1si; když by to byla slabika jerová počtem lichá, bylo by náležité u-, na př. u-ves z vъ3-vь1sь1, ale pro případ tento nemám dokladu. Příklady: webrachu Hrad. 5ᵇ (vъ2bь1ra-), we pſý bydlíš OtcB. 6b(vъ-pьs-), we mzeny oka Vít. 35ᵇ (vъ-mьže-), we mnohych Pass. 302 (vъ-mъnog-), we mſſy Hrad. 108ᵃ, we wdowſtwy Rožmb. 122 (vъ-vьdov-), we wſy Vít. 99ᵇ (vъ-vьsi), we wſſem Pass. 280 (vъ-vьše-), we wſſe písmo t. 304, we wſſyey radě t. 328, we wſſiech Pass. 279, we wſſye myeſta Vít. 25ᵇ, we wſelikem Kat. v. 111, we wnutrz ŽWittb. 108, 18 (vъ-vъn-), we wzdichanych ŽKlem. 30, 11 (vъ-vъzdych-) atd. –
V příkladech předcházejících měli jsme všude předložku vъ-. Ale ukázané na ní hláskoslovné pravidlo platí o vъ- vůbec, zejména také o subst. vъpъ clamor: z nom. vъ2pъ1 je č. vep, z vъpu, vъpêti jest úpu, úpěti, wep clamor ŽWittb. 143, 13, (matery) hrozny vpy činiechu Pass. 76, upy weliky t. 574, vpyety ululare Pror. Isa. 16, 7; analogií pak i nom. úp a gen. vepu atd.; byl-li vp ODub. 10, má vp učiniti Řád. pz. 88, toho weppu Kat. 68. –
Pravidla tohoto v době stč. přísně se šetří, zejména vyskytují se velmi zřídka odchylky, kde by bylo u místo vъ na místě nenáležitém, na př. v kletwu ŽWittb. 108, 18 (u-kletvu m. v-kletvu), v mnohé przietie Kat. v. 462 (u-mnohé m. ve-mn.), v mdlobie Pass. 302 (u-mdlobě m ve-mdl. vъ-mьdl-); v nč. vyskytuji se odchylky takové jenom v jazyku knižném, nesprávnou analogií: u slavném průvodu Malý Amer. 6, 22. Pal. 2, 2, 4, teprv u dospělém věku Pal. 4, 1, 41, sešli se tam u hojném počtu t. 50.
2 v po samohlásce na konci slabiky se mėni v u, toto pak pojí se s předcházející samohláskou ve dvojhlásku. Na př. pravda-prauda. Ta změna děje se v některých dialektech. Zejména v Čechách severovýchodních říká se kauka, kou, dousi, boruuka (boruu̯ka), kreu, veusi, zeusi, poliuka (poliu̯ka) m. kavka, kov, do-vsi, borůvka, krev, ve-vsi atd., tak také v Čechách východních Šemb. 25, na Moravě v nářečí podhorském: láuka, Beranou Šemb. 41, ahorském; Řimařou, břiteu t. 44; a místy v nářečí slc.: dieuča šeucouský, leu, ousa, kriuda, prauda, pl. gen. Čechou, dukátou, rodičou, tovaryšou, mužou, pl. gen. a adj. posses. Slovákou Hatt. slc. 22, Pastrn. 114 a 140. Doklady, které touž dialektickou zvláštnost dosvědčují pro dobu minulou: praudu Alb. 98ᵇ, všeho zakouſtwa PulkR. 29ᵇ, blaznouſtwye Vít. 99ᵇ, rozmlúvá hauran s kaukú Čtv. 1, 13. – Za -ovic- je dial. -ouc- m. -ov’c-, na př. zedníkouc Šemb. 13 (záp.-česk.), – polouce chod. 40 mpolovice. –
Jiného druhu je změna v-u v laš. curknuť BartD. 109 m. cvrknúti.
3. v se mění v b (p). Změna ta jest v stč. Bzňata, Bznata KosmA..
