nařídźovać, zradźovać Šemb. 55; – v témž nářečí lašském slyší se místem (v Klimkovicích) dž m. dź: chodžim (sg. 1. os.), chodža (pl. 3. os.) BartD. 107, budže, idže, řidžič, džiča Šemb. 55; – také slc. je za ď místy dz: dzedzina Šemb. 67, dzeň Pastrn. 132, vidzice t.; dź: dźedźina Pastrn. 133; dž: džedžina, hnedž t., najdže- t. 135.
K tomu jest připomenouti, že naopak místo náležitého dź, ź bývá ď, na př. podim m. podźim č. podzim Bart. 108 (laš.), vaďba (na střeše) m. vaźba č. vazba t. 107 (též).
Jest opět otázka, jak to vše vyložiti. Tak, jako je nahoře v § 308 vyloženo parallelní ť-ć (c, č): k tvrdému d je střídnice měkká v češtině ď, v polštině dź atd.; i některá nářečí česká mají dź (dz, dž); v nářečích těchto sahá způsob, který se nám zdá nyní polský, na území české; je tu v této věci takořka přechod z češtiny do polštiny; nyní je to – mimo některá místa na Slovensku – hlavně území nářečí lašského a částečně moravskoslovenského (podřečí hrozenk. atd.) v Slezsku a na Moravě; v době staré bylo to rozšířeno více, jak vysvítá ze svědectví Blahoslavova o okolí Evančickém; během času dź atd. ustupuje, ď postupuje, t. j. dź atd. zaniká a ď z nářečí sousedního (od západu) vstupuje na jeho místo; – rozdíl mezi hláskami náležitými ď a dź atd. je značný, Čech a zejména příslušník nářečí západních rozeznává je zřetelně a nezmýlí se, aby na př. vyslovil nebo napsal poďim m. podzim atp.; ale v nářečí, kde za ď je dialektické dź (dz, dž), a zvláště v pásmu přechodním, kde střídnice ď a dź (dz, dž) vedle sebe pronikají, kde se říká chodźi a cítí se (vlivem nářečí sousedního nebo jazyka spisovného), že je to místo choďi (chodí, 3. sg.), tu může zvratnou analogií vzniknouti také ď za vlastní dź, na př. poďim m. podźim atd.
Srov. ť-ć atd. v § 308, adále shodné změny v polšt. a luž. srbšt.: psl. div-, č. ďiv-, diví, divoký, pol. dziwy (dź), hluž. dźiwi, dluž. źiwy Mucke 199.
ď se mění v d.
322. 1. V nářečí lhoteckém a místy v slc. (gemer. a j.) změněno všeliké ď v d. Na př. lhot.: huuchý ludá (= ľuďá, lidé), vedet (věděti), vydet (viděti), narodeny (m. dial. naroďený), dedyna, pyd (píď), dyta (díťa, dítě), dyéra, dyévča BartD. 45; slc. (gemer.): choditi vysl. chodyty, chodí vysl. chodý (3. sg.) Pastrn. 136.
2. Krom toho jest porůznu ztvrdlé:
da m. ďa, v slově datel; podle stsl. dętlъ n. dętelъ pol. dzięcioł a dial. ďateł BartD. 64 (val.) žádáme č. ďatel, a jest datel; – dále v dáseň stč. dásn, dásň, dial. ďásně zlin. 30, pol. dziąsła, z dęsn-, Mikl. Lange Vocale 55; –
