Gebauer, Jan: Historická mluvnice jazyka českého, Díl I, Hláskosloví

Gebauer, Jan. Historická mluvnice jazyka českého, Díl I, Hláskosloví. Praha, 1963.
<<<<<401402403404405406407408409>>>>>
Zobrazit ediční aparát Skrýt obsah

[Generovaný obsah]

nařídźovać, zradźovać Šemb. 55; – v témž nářečí lašském slyší se místem (v Klimkovicích) m. : chodžim (sg. 1. os.), chodža (pl. 3. os.) BartD. 107, budže, idže, řidžič, džiča Šemb. 55; – také slc. je za ď místy dz: dzedzina Šemb. 67, dzeň Pastrn. 132, vidzice t.; : dźedźina Pastrn. 133; : džedžina, hnedž t., najdže- t. 135.

K tomu jest připomenouti, že naopak místo náležitého , ź bývá ď, na př. podim m. poim č. podzim Bart. 108 (laš.), vaďba (na střeše) m. vaźba č. vazba t. 107 (též).

Jest opět otázka, jak to vše vyložiti. Tak, jako je nahoře v § 308 vyloženo parallelní ť-ć (c, č): k tvrdému d je střídnice měkká v češtině ď, v polštině atd.; i některá nářečí česká mají (dz, ); v nářečích těchto sahá způsob, který se nám zdá nyní polský, na území české; je tu v této věci takořka přechod z češtiny do polštiny; nyní je to – mimo některá místa na Slovensku – hlavně území nářečí lašského a částečně moravskoslovenského (podřečí hrozenk. atd.) v Slezsku a na Moravě; v době staré bylo to rozšířeno více, jak vysvítá ze svědectví Blahoslavova o okolí Evančickém; během času atd. ustupuje, ď postupuje, t. j. atd. zaniká a ď z nářečí sousedního (od západu) vstupuje na jeho místo; – rozdíl mezi hláskami náležitými ď a atd. je značný, Čech a zejména příslušník nářečí západních rozeznává je zřetelně a nezmýlí se, aby na př. vyslovil nebo napsal poďim m. podzim atp.; ale v nářečí, kde za ď je dialektické (dz, ), a zvláště v pásmu přechodním, kde střídnice ď a (dz, ) vedle sebe pronikají, kde se říká choi a cítí se (vlivem nářečí sousedního nebo jazyka spisovného), že je to místo choďi (chodí, 3. sg.), tu může zvratnou analogií vzniknouti také ď za vlastní , na př. poďim m. poim atd.

Srov. ť-ć atd. v § 308, adále shodné změny v polšt. a luž. srbšt.: psl. div-, č. ďiv-, diví, divoký, pol. dziwy (), hluž. iwi, dluž. źiwy Mucke 199.

ď se mění v d.

1. V nářečí lhoteckém a místy v slc. (gemer. a j.) změněno všeliké ď v d. Na př. lhot.: huuchý ludá (= ľuďá, lidé), vedet (věděti), vydet (viděti), narodeny (m. dial. naroďený), dedyna, pyd (píď), dyta (díťa, dítě), dyéra, dyévča BartD. 45; slc. (gemer.): choditi vysl. chodyty, chodí vysl. chodý (3. sg.) Pastrn. 136.

2. Krom toho jest porůznu ztvrdlé:

da m. ďa, v slově datel; podle stsl. dętlъ n. dętelъ pol. dzięcioł a dial. ďateł BartD. 64 (val.) žádáme č. ďatel, a jest datel; – dále v dáseň stč. dásn, dásň, dial. ďásně zlin. 30, pol. dziąsła, z dęsn-, Mikl. Lange Vocale 55; –

 
logo ÚJČCopyright © 2006–2021, oddělení vývoje jazyka, Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i.
Vyhledávací program © 2006–2021, Boris Lehečka; Grafický návrh © 2006–2021, Irena Fuková

Vokabulář byl spuštěn před 14 lety, 10 měsíci a 8 dny; verze dat: 1.1.18
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovyStrategie AV21
Web byl podpořen Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ČR, projekty č. LM2018101
(LINDAT/CLARIAH-CZ) a LM2015081 (RIDICS).