by bylo ŠtítOp. 36 jest odchylka ojedinělá. Častější, ale v celku přece velmi řídká jest odchylka v part. pass. třídy IV a příslušném subst. verb., na př. vikupyenye JiřBrn. 214, zahanbien EvOl. 73ᵃ, děvku přiſtav̇enu ŠtítOp. 39ᵃ, zlomyene Brig. 164ᵃ a j. Nemyslím, že by v tuto psaném pye, bie, v̇e atd. bylo dochováno staré psl. pje, bje atd., a mám za to, že jsou to odchylky podružné a dialektické. Jakým způsobem se vyvinuly, nelze vždy určitě pověděti. Někdy se podobá výklad dloužením koncovky -en: ze zprošťen stalo se zdloužením -én a z toho -ien (srov. § 128) a zúžením též ín, zproſſtijen Štít. ř. 9ᵇ, wyerzino Brig. 4ᵃ, ſpatřjno jest Br. Dan. 1, 15; tudy mohlo vzniknouti také vykúpien, zahanbien, zlomien m. -en, a odtud zase vykúpěnie, zloměný atp. místo -enie, -ený. Jindy mohla působiti analogie třídy III. (uměn, trpěn) a V. 1ь (stavěn), – jindy pak analogie zvratná, o čemž v. § 130.
II. Retnice pojí se a) s následujícím -i a b) se samohláskami praejotovanými.
a) Když následuje samohláska -i nebo dlouhé –í, tedy v slabikách pi, pí, bi, bí atd., tu vyskytuje se měkčení v ṕ-, bʼ- atd. jen jako zvláštnost dialektická.
Ta pak je v nářečích nynějších bezpečně dosvědčena příklady: pjivo chod. 39, pjít Erb. čít. 34 (domažl.), bjit Kotsm. 5 (doudl.), vjisí t. rafjika t., mjísa Šemb. 19 (lužn.), mjiły Šemb. 57 (opav.) a BartD. 6 (zlin.) atp.
Není pochyby, že táž dialektická zvláštnost bývala také v době starší, a můžeme ji spatřovati tam, kde psaní k ní ukazuje. Na př. v KřižB. psáno: tuto ſe ṗíjſſe 75ᵃ, za bohatým hraḃíj 87ᵃ, trúḃiṫi 79ᵇ, ẇida 93ᵃ, pṙziẇítala 96ᵃ, pṙziẇíjtaly 95ᵇ, s ſwyṁi ḋietṁi 98ᵇ, budiž ona vám ṁíjla 82ᵇ, ſvkroṁíj 84ᵇ atd.; že tečka v těchto dokladech náleží souhlásce p- atd. a není snad jen přešinuta s následujícího -i, je ukázáno nahoře; není tedy pro příklady zde podané výklad jiný než ten, že text, z něhož jsou vzaty, pochází z dialektu, ve kterém se říkalo ṕíše, trúbʼiti, v́ítati, ḿilý atd., že tedy dialektická zvláštnost novočeská pji-, bji- atd. – t. j. pi̭i-, bi̭i- atd. – nebo ṕi, bʼi atd. místo spisovného pi-, bi- atd. byla také v době staré.
b) Když následuje samohláska praejotovaná (dvojhláska), tu jest rozeznávati a) spojení s -ia, -iá, -ᶥú, a b) spojení s -ě, -ie, buďtež tyto dvojhlásky původu jakéhokoliv; – spojení jiná krom uvedených jsou dialektické varianty.
1. Ve spojení s bývalým českým -ia, -iá, -iú vzniká pia, piá, piú, bia… atd., a dále oslabením jotace ṕa, ṕá, ṕu atd., srov. § 112, a) a 205, b). Měkké byly tyto slabiky v době staré, a to ještě v XII–XIV stol. Svědectvím tomu jsou přehlásky v gen. holúběte dat. holúběti atd. vedle plur. holúbata (z -bęt-), v stč. sg. gen. kopie, vrbie, bohatstvie,
