Gebauer, Jan: Historická mluvnice jazyka českého, Díl I, Hláskosloví

Gebauer, Jan. Historická mluvnice jazyka českého, Díl I, Hláskosloví. Praha, 1963.
<<<<<368369370371372373374375376>>>>>
Zobrazit ediční aparát Skrýt obsah

[Generovaný obsah]

ně21*kterých nářečích východních, haňba BartD. 107 (laš.) a. 14 (zlin.), hoňba t. 14 (ale slc. hanba, honba), a haňba má také doklady staré, hanba Křiž. 272, Baw 67 a j (často v Baw.) Podobné tvary jsou svaťba Šemb. 54 (laš.), spodobené svaaba BartD. 15 (zlin.), mlaďba t., huďba (mor., sděl. Bartošovo); kłaťba Šemb. 54 (laš.) a kłaďba BartD. 15 (zlin.), z -tva a podle -ťba; doudl. prožba (prosba), řežba (řezba) Kotsm. 16; a uvésti tu jest také stč. věščba fama a ješčba essentia, vieſſcżby divinationes Ol. Mich 5, 11, pověz nám wyeſtbamy svými DalC. 3, v jednéj podstati neb geſſczbye ROlB 51ᵇ, buoh i člověk jsi w gednoſtagenftwy gedney geſſczby essentiae t 51ᵃ; sazba je slovo nově utvořené. – Promluvíme zde o těchto slovích o všech. Substantiva -ba mají v podobě své starší pravidlem koncovku -ьba, na př. stsl. gądьba, mlatьba trituratio, lьstьba fraus, prosьba preces atp., srov. Mikl. II. 213 sl. a Lex. Z koncovky té vyvozuje se pravidelné české hanba, hudba, svatba, mlatba, prosba, řezba atp, neboť -ba atd. dává do češtiny pravidelně -nba atd. Vedle toho jsou haňba, svaťba atd. odchylky. Jde o jejich vysvětlení. Doudlebské řežba m. řezba lze vysvětliti praesentem řeži ob. řežu, srov. mrus. kažba narratio vedle riźba Mikl. II 215. S dial. svaťba, svaďba, mlaďba, hudba a p. srov. pol. swaba, młoćba, gęba, způsob polský, totiž měkčení souhlásky zubné ve spojení s následujícím -ьba, zasahuje v těchto slovích také na území české. Stč. věščba a ješčba nelze však vyložiti jinak, než z stjьba, t. j. vedle koncovky -ьba musíme přijmouti koncovku -jьba, nechať se vyvinula jakkoliv. Když pak koncovku takovou uznáme, vysvětlí se jí také doudl. prožba = prošba, prosjьba. Dial. hoňba, haňba je buď z -ba, jako huďba pol. gęba z gądьba, – anebo z -njьba.

Jiné případy změny n-ň.

1. Místo nyní slýchá se někdy ňiní, ňiňčko; slabika ny- změněna v ňi-, patrně vlivem souhlásky ň-, která je v slabice druhé. Toho jsou také doklady staré: nhinhie t. j. ňinie DalH. 30, ṅynyeyſſi Kruml. 359ᵃ. Srov. též pol. ninie, niniejszy.

2. Místo leden, březen, duben atp. (z -ьnъ), gen. ledna atd., je dial. ledeň, březeň, dubeň, srpeň, gen. srpňa, lok. v srpni atd BartD. 87 (stjick.), 92 (kel.), 107 (laš.); analogií podle kameň, kořeň, jačmeň atd.

3. Za vnuk je dial. vňuk a mňuk Šemb. 31.

4. O změně n-ň v slovich cizích a o ňk za nk v některých slovích domácích v. § 298.

ň se mění v n.

1. V nářečí lhoteckém a místy v slc. (gemer. a j.) změněno je všeliké ň v n. Na př. lhot. říká se pravidelně kone m. koně, a rovněž tak sane, ke mne, na dne, na kona (-ňa), strešna, na nu (m. ňu), v ný

 
logo ÚJČCopyright © 2006–2021, oddělení vývoje jazyka, Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i.
Vyhledávací program © 2006–2021, Boris Lehečka; Grafický návrh © 2006–2021, Irena Fuková

Vokabulář byl spuštěn před 14 lety, 8 měsíci a 17 dny; verze dat: 1.1.18
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovyStrategie AV21
Web byl podpořen Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ČR, projekty č. LM2018101
(LINDAT/CLARIAH-CZ) a LM2015081 (RIDICS).