v komparativech (a superlativech) s příponou -jьs-, na př. stč. meňí minor, adverb. méňe; v menší, tenší m. -ňьš- nastalo ztvrdnutí, v. § 294 ; –
v praes. indik. 1. sg. sloves třídy III. 2, na př. stč. mňu z mьnją; –
v praes. indik. 1. sg. sloves tř. IV, na př. stč. čiňu z činją; –
v part. -n týchže sloves, na př. čiňen z činjen-; –
v slovesích třídy V. lᵇ, na př. stč. -číňěti z činjati, ve všech tvarech; –
v tvarech praesentních (krom imperfekta) sloves třídy V. 2, na př. praes. stč. stóňu, stóňeš, impt. stoň(i), part. stoňě, stoňúc-, ze stonj-.
n-i, n-i- se mění v ňi, ňi-.
290. 1. Když následuje v téže slabice samohláska -i, -í, mění se n- v ň-. Na př. hon-honiti t. j. hoňiti, sg. lok. a plur. gen. znamení t. j. -ňí (sg. lok. z -nьji, pl. gen. z -nьjь). –
2. Když následuje samohláska praejotovaná (dvojhláska) ě, ie, ia, iá, iú, mění se n- v ň-. Na př. sg. dat. lok. ženě stč. žeňě (z -nê), inf. mníti stč. mňieti (mьnêti), part. čině, činíc- stč. čiňě, čiňiec- (z činia, činiác-, a toto z -nę-), štěně plur. štěňata stč. ščeně pl. ščeňata (z -nę-), stč. sg. nom. akk. znameňie (z -nьje), dat. znameňú (z -niú a toto z -nьju) atd. – Odchylka zdá se býti v part. pna, sedna atp. vedle raňa, teša přehlas. stč. raňš, tešě nč. raně, teše atd.; ale tvary tyto nejsou z původního -nę atd., jako je raňa z ranę a teša z tešę, nýbrž jsou to novotvary (třeba že původu velmi starého), jsou utvořeny podle part. teša atp., odtud přejata na českém území západním jen koncovka -a a nikoli též změkčení, pna, sedna…, na východním pak přijalo se spolu změkčení, pňa, sedňa, pohledňa BartD. 14 a j.
Oboje měkčení toto je staré, ale nikoli psl.; jest ve slovanštině západní a ruské, nikoli však v jižní.
Také ve skupení nd-, nt- mění se n- v obou případech vytčených v ň; na př. pondělek vyslovuje se obecné poňdělek, puntík vysl. puňtík atp. Dialekticky měkčí se n tak také před měkkými souhláskami jinými, na př. iný-iňší, rynský-ryňščák, konec-koňčit BartD. 13 (zlin.).
Srov. měkčení t-ť v § 304 a d-ď v § 317.
ne.
291. V ne, které je z pův. ne nebo nь-, v jazyku spisovném a většinou i v nářečích nemění se n v ň, a tím liší se čeština od ostatní slovanštiny západní a od ruštiny a shoduje se se slovanštinou jižní. Na př. nebe, nésti, klekne, hrnec (-nьcь), mlýnec atd. Ale v nářečích východních, jež tu jsou jaksi přechodem k polštině a ruštině, měkčí śe toto ne
