V těch případech je za bývalé rь podle pravidla jerového (§ 137) české re, a toto je změněno pravidelně v ře. V slabice této jest e starší než ř, jest téže moci měkčící jako e původní, a tu můžeme tedy přestati na tom, že se rь změnilo v re, a toto pak v ře. Tedy na př. starь2cь1 změněno v stč. starec (před stol. XIII), z toho je pak stařec (od stol. XIII), a rovněž tak mudřec, chytřec atp.; taktéž dále břevno z brь2vь1no, pl. dat. třem zvěřem z trь2mь1, zvêrь2mь1 atd.
Kde v těchto případech je odchylkou re nebo r za žádané ře, tu stalo se to analogií; na př. k nom. stařec, mudřec atd. jsou náležité genitivy starcě, mudrcě atd., a podle nich utvořily se i nominativy starec v. stařec, mudrc v. mudřec.
II. Psl. rь bylo na místě lichém, tedy rь1. Tu ь zaniká (podle téhož pravidla jerového § 137) a za psl. r- bývá v češtině někdy r, někdy ř. Rozeznáváme opět (jako v § 263) případy, kde rь1 bylo a) na konci slova, nebo b) uprostřed, nebo c) na začátku jeho. V případech b) a c) následovala po rь- vždycky souhláska, bylo to tedy spojení rьt-.
a) Psl. rь1 bylo na konci slova, tedy -rь. Také za to je v češtině ř, a to pravidelně a bez výjimky. Na př. sg. akk. máteř z psl. materь vnitř stč. vňutř psl. vъnątrь, nom. akk. zvěř z psl. zvêrь a j. Domnění, že by zde -ř nebylo z -rь, nýbrž analogií podle gen. mateři, zvěři atd., je nesprávné; z těchto důvodů: 1) Při změnách analogií bývá doba kolísání, vyskýtalo by se tedy zvěr vedle zvěř atp., a toho není. 2) Vedle vňutř není v češtině žádného -ňutři atp., není tedy ani podnětu, aby se bylo stalo vňutř, kdyby z psl. vъnątrь bylo někdy bývalo české vňutr. Zvláště pak 3) sg. akk. máteř a pl. gen. máter, shodné s psl. materь a materъ, svědčí rozhodně pro změnu -rь v -ř a proti výkladu analogií, srov. § 261; kdyby akk. máteř byl analogickou odchylkou místo máter a podle gen. mateře atd., proč by se byla neujala a proč by byla nepronikla táž odchylka také v pl. gen.? Totéž dá se ukázati poněkud také na zvěř a bratr za psl. zvêrь a bratrъ atd. –
b) Psl. rь1 bylo uprostřed slova, tedy –rь1t-. Tu je za ně v češtině většinou -r-, na př. gen. starcě z psl. starьca, mudrcě z mądrьca; někdy –ř·, na př. hřbieti z grьbêti atp.; a někdy -r- i -ř-, na př. stč. brdu i břdu z brьdą. Pravidlem jest -r-; – -ř-, které se vedle něho vyskýtá, je dílem výjimka stará, která se vyvinula a opanovala v některých skupinách souhláskových na začátku slova, na př. ve břdu, gen. břvi, hřbietî, hřmieti, chřbet, střmen, instr. třmi, – dílem odchylka, kterou analogie časem zbuzuje, na př. v mateřský m. materský podle mateře atd., dvířka vedle dvírka podle substantiva základního dveře atd.
Příklady jsou zde velice hojné. Podávám některé, podle potřeby někde hojnější, a mezi nimi nejprvé, kde -rь- bylo v slabice kořenné, pak kde bylo v koncovkách.
