3) Ve spojení s -j mění se k, g, ch v č, ȥ (dž), š; za ȥ je záhy ž. Doklady té změny máme:
v kmenových koncovkách subst. a adjekt. vzorů oračь, moŕe, duša, na př. subst. masc. plačь č. pláč, z plakjь, – plaščь č. plášť, z plaskjь Mikl. Et. Wtb. 248, – stražь custos gen. stsl. straža, č. stráž gen. strážě, stráže, ze sorgjь, – fem. záp.-slov. peča, hluž. pječa, č. péče, z pekja, – duša č. dušě, duše, z duchja, – neutr. ogňišče, stsl. ognište, č. ohnišče, ohnišťe, z ogňiskje, – lože, z logje-; – adjekt. človêčь -ča, -če, č. člověč-, člověčí, z -vêkjь, – pêšь, pêša, pêše, č. pěš, z pêchjь atd.; –
v komparativech (a superl.) s příp. -jьs-, na př. stsl. draže, č. dráže, z dorgjes-; –
v subst. s příp. -jan, na př. stč. Lúčěnín z ląk-jan-, Lužěnín z ląg-jan-; –
v některých tvarech praesentních slovesné třídy V. 2, na př. praes. plačą, lъžą, dyšą, č. pláču, lžu, dýšu, z plakją, lъgją, dychją, – part. plačę, lъžę dyšę, č. pláčě, lžě, dýšě, -e, z plakję, lъgję, dychję.
4) Do doby psl. patří také změna k v c a g v ȥ (dz), z, jež se vidí v stsl. věnьcь č. věnec atd. proti lit. vainikas, v kъnęzь, kъnęȥь (Zogr.) č. kněz atd. proti stsl. kъnęgъ, sthněm. chuning, atd. Pro stejnou změnu ch-s (stsl. smêchъ a nasmisati sę, srbch. dichati a uzdisati) není příkladu obecně slovanského.
Změna tato vykládána dříve ze spojení. k-, g- s -j doby pozdější: v době starší měnilo se kj, gj v č, ž, v době pozdější v c, ȥ, a na př. staré plakją, lъgją změnilo se v plačą, lъžą, kdežto pozdní vênьkjь, kъnęgjь dalo vênьcь, kъnęȥь (Miklosich I3 248). Podle výkladu novějšího (Jagić v Arch. für slav. Philol. 10, 192 sl. a Sobolevskij v Russk. filolog. Vêstniku 1889, 30-33) vysvětluje se však změna tato samohláskou slabiky předcházející: k, g měnilo se v c, ȥ, z, když následovala samohláska a slabika předcházející měla jistou samohlásku úzkou (nejčastěji i, ь); na př. stsl. -ricati proti reką, vênьcь č. věnec z pův. voi̭niko-, zrъcalo č. zrcadlo z pův. zьrka-, stьȥa a stbza č. stzě, stezka, ze stigā-, koř. stei̭gh-. Dialekticky říká se rus. kopêjkja m. –ka, k změněno v kj vlivem předcházejícího j; tak mohlo i z pův. *stьga býti stьgja a dále stьȥa. Případy, kde změna tato se vyskytuje po předcházející samohlásce široké, jsou nemnohé a mohou se vysvětliti analogií; na př. stsl. pritycati, stč. mácěti, stsrb. pomacati a j. Na závadu jsou však výkladu tomuto hojné případy, kde k, g v týchž okolnostech jest nezměněno a kde by se bylo změniti mělo, na př. v stsl. klikati vedle klicati clamare, račьka vedle ovьca atd.
Změna tato vyskytuje se v stsl. cęta č. ceta, z got. kintus Uhlenb., stsl. gobьzъ abundans stč. hobezný z got. gabeigs t.; –
v kmenových koncovkách subst. a adjekt. vzorů oračь, moŕe, duša,
