part. a) sъpę a b) sypję jsou v češtině tvary s koncovkami stejnými, nejstarší spᶥa a sypᶥa, pozdější stč. a nč. spě a sypě, dial. sṕa a syṕa BartD. 26 (zlin.). Můžeme tedy zde dále k rozdílnému původu těchto hlásek nehleděti a o obojích zároveň jednati.
Tu však je třeba upozorniti dříve, že věc podstatně stejná bývá nazývána dvojím jménem. Na př. v part. sypia spatřujeme dvojhlásku ᶥa, t. j. spojujeme jotaci s následujícím -a, o zlínském pak syṕa praví se, že tu je měkké ṕ, t. j. jotace spojuje se s předcházejícím p-. Jsou tu také rozdíly dialektické: někde jotace v ᶥa, ᶥá zřetelně proniká, jinde jeví se jen jako emný jotový přídech a téměř se ztrácí; na př. v březovském nebožiátko BartD. 44 t. j. nebožᶥátko je psané iá „zřetelně dvojslabičné“, v dolnobečevském hříbjata t. j. hříbᶥata jest „u výslovnosti rozeznati zcela jasné a zřetelné j (ᶥ)“ Btch. 441, kdežto v nářečí zlinském stejné hříbata jen „se slabým přídechem jotovým“ zní BartD. 6. Ve výkladech grammatických nelze těmto drobným a mnohdy nedosti jasně postřehnutým rozdílům vždycky hověti, a abychom nechybili, mějme na mysli vždycky celou slabiku pᶥa nebo ṕa atp.; jotace, která tu jest, budiž jasná a zřetelná anebo jen slabý přídech, zajisté náleží slabice, a není nikterak třeba o tom pátrati, náleží-li tu předcházející souhlásce, či následující samohlásce. Výklad genetický musí ovšem vycházeti od dvojhlásky, poněvadž tu původně byla dvojhláska, a co tu později jest, z bývalé dvojhlásky se vyvinulo. –
114. Jde nyní o to, co se s jotací v ᶥa, ᶥá dále dělo.
a) Za předpokládané ščenᶥata, ščenᶥátko, golúbᶥata, zemᶥan-, Moravᶥan-, part. sypᶥa atp. nalézáme již v nejstarší češtině tvary střídné bez jotace: ščeňata, ščeňátko, holúbata, zeman-, Moravan- atd.; t. j. jotace časem zanikla. Změkčení, jež byla způsobila, ovšem zůstalo. Je to týž zjev, který poznáme při praejotovaném ě = ᶥe: v sing. dat. ženě a nom. vóně zněla koncovka ještě ve XIV stol. -ňě = ňᶥe, s jotací tak zřetelnou jako v dat. rybě = -bᶥe a nom. země = -mᶥe, ale časem jotace sklesla a vyslovuje se žeňe, vůňe (třeba že se psalo ženě, vůně); a taktéž vyslovovalo se v době předhistorické ščeňᶥata, zemᶥan-, a v době historické je za to ščeňata, zeman-. A rovněž tak je stč. húsata z předhist. gúsᶥata, holúbata z golúbᶥata, holúbátko z -bᶥátko, part. ťal, vzal, pal z tᶥal, vzᶥal, pᶥal, smál ze sm ál, sg. gen. a pl. nom. koṕá z kopᶥá, zeman- ze zemᶥan-. Moravan- z Moravᶥan- atd.
Že jotace z býv. ᶥa, ᶥá zanikla, vysvítá z textů starých na jotaci přísných. Tu psáno na př. ſczenata ŽWittb. 103, 21 t. j. ščeňata, mladatko Kruml. 63ᵇ t. j. mláďátko, dvěma holubatma Hrad. 69ᵃ t. j. holúbatma, newzal ŽWittb. 23, 4, napal lučišče své t. 57, 8, zemani ŽGloss. 104, 12 a ŽWittb, tamt. t. j. zemany (pl. instr.) atd., dokladů je bez čísla; tu všude bylo by zajisté psáno -ia- nebo -ya-, kdyby se bylo říkalo ščeňᶥata, napᶥal,
