původ těchto hlásek, jednak měkčící vliv, jejž vykonávají na souhlásky předcházející n, d, t a dialekticky též na souhlásky jiné. Vizme to pro příklad při n-: historické ščeňata a znameňá pochází z psl. -nęta a -nьja; v bývalém -nęta nezměkčilo se n v ň, neboť -ę je téhož druhu jako -e, a n od následujícího -e neměkne; rovněž tak nezměkčilo se n v ň v bývalém -nьja, neboť n- ani od následujícího -ь neměkne; také neměkne n- od samého -a, -á, které tu jest v tvarech historických; ježto však v slovích ščeňata, znameňá změna n- v ň- vykonána jest, musila tu na přechodu od psl. nę, nьja k historickému ňa, ňá bývati hláska, která změkčení způsobiti mohla; a to nemohla býti hláska jiná, než praejotace při -a, -á; předpokládáme tedy, že tu před historickým ňa, ňá bylo starší nᶥa, nᶥá; z toho stalo se změkčením ňᶥa, ňᶥá, a z toho dále zaniknutím jotace (§ 114) historické ňa, ňá. Znění praejotace v ňᶥa nᶥá bylo beze vší pochyby stejné jako je v ě (= ᶥe) a stč. ie; stejné ᶥ-, jaké znělo v stč. ščeně t. j. ščeňᶥe, znělo také v předhistorickém ščeňᶥata, ščeňᶥátko atp. A jako po n-, tak bývalo také po souhláskách d, t, po r, po souhláskách retných a po z, s, neboť tu všude ukazuje k tomu změkčení stejné nebo podobné jako při n-; byly tedy také na př. pl. nom. mládᶥata, kotᶥata, kurᶥata, gúsᶥata atp., změkčeny v mláďᶥata, koťᶥata, kuŕᶥata, gúśᶥata atd. Jak bylo po souhláskách již dříve měkkých, na př. v ptáčata a ptáčátko z -čę-, božá ze -žьja atp., o tom nás měkčení nepoučuje; ale tu zase analogie vede k tomu, že tu bylo rovněž tak, jako po souhláskách ostatních, tedy ptáčᶥata, božᶥá atp., z čehož se stalo ptáčata, božá (zaniknutím jotace, § 114) atd.
Slabiky, ve kterých tyto dvojhlásky se vyskytují, byly ovšem a jsou z pravidla dosud měkké, na př. štěňata, mláďata, koťata, štěňátko atd. Kde jsou tvrdé nebo neměkké, tu nastala ztráta měkkosti časem. To se stalo jen v několika případech s bývalým -ę-, zejména v slovích datel proti slc. ďatel a stsl. dętlъ picus, tah a táhnouti proti slc. ťah- a stsl. tęg-, tázati proti stsl. tęż- atp., – a dále při souhláskách nyní obojetnými zvaných, na př. v zabu ze zeb-, sáknu ze sęk-, matu z męt-, vadnu z vęd- klatý z klęt- atp.; – slabiky tyto ovšem původně byly veskrze měkké a měkkost jejich pamatovala se ještě na začátku doby staročeské (do přehlásky a-ě) a pamatuje se dialekticky dosud.
b) ᶥa, ᶥá bývá dále ve střídě za psl. -ja, -ję. Na př. zemᶥa z býv. zemja, zemᶥan- ze zemjan-, Moravᶥan- z -vjan-, part. sypᶥa ze sypję, gýbᶥa z gybję atd. To bývá jen po souhláskách retných; jinde není tomu příležitosti, poněvadž souhlásky ostatní, které tu přicházely do spojení s následujícím -j, jinak se měnily. –
Srov. § 205 a) i b).
113. Oboje ᶥa, ᶥá, i které a) z psl. ę, ьja, ьję, i které b) z psl. ja, ję se vyvinulo, má v češtině platnost stejnou a osudy stejné; na př. z psl.
