[755]číslo strany tiskuvývojová fáze ej, ou vyplývá z vnitřního vývoje obou diftongů pod tlakem fonologického systému, a nikoli, jak se domníval Gebauer, z vnějšího působení hlásky j na předcházející tautosylabické a. Celkový vývoj je možno znázornit tímto schématem:
Tzv. „přehláska“ aj > ej se tímto výkladem stává součástí změny ý > ej.
Co se týče slabik se starým í, doklady s ej se zde objevují v psaných památkách později než v slabikách s ý, a to ještě poměrně zřídka (viz Gb. I, 213). Lze proto soudit, že změna ž > ý (i) po c, z, s i jiných souhláskách proběhla, až když diftongizace ý > ej byla již v proudu. Ještě před ustálením ej, dokud ještě bylo kolísání ý // ej, objevilo se nové ý (ī) po c, z, s, popř. i jinde, a podle kolísání např. pýcha // pejcha byly přitvářeny k slovům jako lesýk (lesīk) tvary s ej (viz Trávníček, HistMl. 95). Také sporadické psaní ay po c, z, s v památkách (czaychy, cayn, nezayskati) ukazuje, že sekundární ý po c, z, s většinou neprošlo první fází diftongizace s diftongem αi. K těmto psaným dokladům se však pojí i ojedinělé případy s vyslovovaným aj v okrajových nářečích jihozápadočeských, např. cajn (Nepomuk, Rožmitálsko), vozajk (Rájov, Krumlovsko – viz Voráč, ČNJz. 27), naznačující, že různá nářečí se v relativní chronologii uvedených změn značně lišila. Na opoždění diftongizace ý > ej v jihočeských okrajových nářečích ukazuje i diftongizace í z ie, např. řejčice, dřejví.
Je možné, že oba diftongy, které vznikly z ý, ú, byly zpočátku vzestupné (αi, αu), tj. měly podobný charakter jako diftongy ie, uó a teprve později, po asimilaci první neslabičné části, se postupně měnily v diftongy klesavé. Podle mého mínění byla ohniskem této diftongizace samohláska ý. Oprávnění k tomuto předpokladu dává skutečnost, že psl. y má sklon k diftongizaci také v jiných slovanských jazycích, např. v ruštině, bulharštině (z jihovýchodní Makedonie je známa střídnice ъi). To by snad zase souviselo s velarizaci souhlásek před tímto y, jak předpokládá Trávníček (PříspHlásk. 111 n.). Diftongizace ú > ou byla podle našeho názoru vyvolána právě diftongickou výslovností ý (doklady s ej jsou starší než doklady s au). Tak silný vliv jednoho fonému na druhý byl možný proto, že obě samohlásky byly spolu v systému velmi těsně spjaty a podmínky jejich využití byly obdobné: po přehlásce 'u > i obě mohly stát pouze po tvrdých souhláskách.
Chronologii změny ý > ej, kterou uvádí Gebauer (I, 282), je možno pouze zpřesnit dalšími doklady. Z r. 1378 je doklad w Chotayczanech (ArchČes.I, s. 542). Patří sem i doklady zvratné analogie (např. nedawy m. nedávaj ŽWittb.), jež uvádí Gebauer (I, 138). Hojné doklady ey obsahuje Evangelium sv. Matouše s homiliemi (konec 14. stol.), např. ray nebeſkey, nyekterey czlowiek apod. Dále je možno
![[755]číslo strany tisku](/moduly/literatura/obrazy/GbHistMluvnI/00767.jpg){kind=link}