Mono[757]číslo strany tiskuftongizace ié, uó souvisí s celkovou strukturou systému dlouhých vokálů: Změnou ú > ou zanikl samohlásce í monoftongický protějšek ú, monoftongizací uó byla tato asymetrie odstraněna. Diftong ié sledoval v monoftongizaci diftong uó, s nímž tvořil korelační dvojici. Schematicky je možno uvedený proces znázornit takto (šipky znamenají posun fonémů v systému):
Výchozí stav:
Výsledný stav:
Pro systém dlouhých vokálů měla změna ie > í také ten význam, že í se dostalo znovu do postavení po ztvrdlých souhláskách, odkud bylo vytlačeno změnou i > ej, a tak se vyrovnal dlouhý vokalismus s krátkým.
Pokud jde o chronologii změn ie > í, uó > ú, obě nutně nastaly v centru až po změnách ý > ej a ú > ou (nepravidelnosti jsou v okrajových nářečích, zejména jihočeských, kde je doloženo ej, ou také za ie, uó, např. střejlet, vouz; viz Gb. I, 247 n., Havránek, ČsVlast. 3, s. 109, Voráč, ČNJz. 21 n.). Gebauerův předpoklad, že obě monoftongizace probíhaly až do konce 16. stol., vyplývá z přecenění pravopisu; obě změny byly ukončeny již před koncem 15. stol.
8. Úžení é > í
Změna é > í je těsně spojena s vývojem samohlásky ó: po diftongizaci ó > uó se totiž é dostalo do izolovaného postavení (viz ZfSl. 2/1, s. 56), změna é > í je následkem této izolace.
Gebauerovo zjištění, že po měkkých souhláskách ř, ž, š, č (I,143 n.) je v starší češtině dosti často doložen místo é diftong ie, bylo východiskem Šachmatovově hypotéze, že čeština i slovenština měly soustavnou změnu ’é > ie (Otčet 87 n.). Samozřejmě v takovéto široké formulaci tento názor neobstojí, neboť na západ od slovenských nářečí se změnou ’é > ie je rozsáhlé území se zachovaným ’é (moravskoslovenská nářečí). Avšak stav v spisovném jazyce, v němž je í z é omezeno především na měkké slabiky (předevčírem, říci atd.), dává snad možnost přijmout Šachmatovův předpoklad v omezenějším rozsahu: poněvadž spisovný jazyk v principu nemá úžení é > í po tvrdých souhláskách, je možno mít za to, že ani případy typu říci nevznikly z podoby řéci úžením é > í, nýbrž změnou ie > í z podoby řieci, kterou máme doloženu již v památkách 14. stol. Změna 'é > ie by byla příznačná právě pro západní nářečí. Přesnější stanovení jejího územního rozsahu je nemožné proto, že změna é > í, která proběhla později, zcela setřela její stopy v živém lidovém jazyce (Trávníček, HistMl. 99, staví se k předpokladu změny ‘é > ie zcela negativně).
![[757]číslo strany tisku](/moduly/literatura/obrazy/GbHistMluvnI/00769.jpg){kind=link}