[759]číslo strany tiskuTrávníček podává pro starou češtinu typologii pobočných slabik a ukazuje jejich další vývoj:
a) Typ rty (tj. nepárová znělá souhláska před párovou na začátku slova). Zde se obvykle zachovávají pobočné slabiky s nepárovými souhláskami r, l, m (rdíti se, lháti, mstivý; k nečetným výjimkám patří např. rtuť > tuť, lhostajný > hostajný v stč. památkách), ale zčásti zanikají pobočné slabiky s j, např. jho > ho, jmieti > míti, jsem > sem nář. jdu > du // idu (viz Gb. I, 534 n.) atd. V podmínkách pobočné slabiky zde vznikají i vkladné vokály, jako listivý < lstivý, Lihota < Lhota, řika < řka atd. (Gb. I, 208). (Za slabikotvorný považuje zde konsonant s průvodním vokálem Hujer, op. cit.)
b) Typ krve (tj. nepárová znělá souhláska na druhém místě v slově mezi dvěma souhláskami menší zvučnosti), např. plvati, blvati, błcha, trnož atd., zaniká přechodem neslabičné souhlásky v slabikotvornou (kr̥ve, tr̥nož), popř. vložením vokálu (blecha).
c) Typ sedlka (nepárová znělá souhláska uvnitř slova mezi souhláskami menší zvučnosti) vývojem zaniká, a to přechodem r, l v plnou slabiku (jabll̥ko, řemesl̥ník, jadr̥ný, stříbr̥ný), vložením vokálu (cyperský, sídelní, jaterní) nebo zánikem souhlásky (sedlka > selka, jablko >jabko).
d) Typ bratr (tj. znělá nepárová souhláska po méně zvučné souhlásce na konci slova) zaniká změnou v plnou slabiku (bratr̥, vedl̥, sedm̥), zánikem nepárové souhlásky (ved, nes) nebo vložením vokálu (nář. vedlu, neslu, vedel, nesil…, sedum, spis. bázeň atd.).
Zánik všech čtvř typů pobočných slabik (v typu rty jen částečný) je možno sledovat již od 14. stol. (viz Smetánka, LF 67, 1940, 354 n.). Výsledkem bvl sice vzrůst frekvence slabikotvorných souhlásek r̥, l̥ a navíc – na jistou dobu – vznik ł (dosud bylo jen jedno l̥), dále vznik m̥, n̥ (sedm̥, popř. sedn̥), ale slabikotvorné souhlásky na rozdíl od staré češtiny přestaly být samostatnými fonémy: souhlásky r, l, m (n) jsou slabikotvorné vždy, jestliže předchází souhláska a nenásleduje samohláska, všude jinde jsou neslabičné.
Slabikotvorné r̥, l̥ se v období po r. 1400 definitivně zbavuje výrazných průvodních vokálů, které známe ještě ze 14. stol. Stopy starého stavu se zachovávají jen na okrajích, zejména v nářečích jihozápadočeských (kirk, umirlec, serce, kerk, herlička, pelno, silza, sliza, sluza, slouza, mysel, chaternej atd. – viz Voráč, ČNJz. 33), v nářečích moravskočeských (v sev. úseku vlik, vlina, mlisnej, pilnej, silza, spadil – viz Utěšený, NČesMor. 132 n.).v severovýchodních Čechách (veršek, terhat, pelnej, mercha, kerve) a v oblasti nářečí lašských (kyrk, kryk, vylk, kylnuť atd. – viz Havránek, Čs Vlast. 3, 118, 155). Také v těchto okrajových nářečích původní fonologická samostatnost r̥, l̥ zaniká a nastává formální vyrovnávání starých slabikotvorných likvid s novými z bývalých pobočných slabik (např. je tam smert i kerve, pilnej i silza, vylchky i kylnuť, dłuhy i słuza atd.). Zevrubné a soustavné osvětlení vývoje slabikotvorných souhlásek v nářečích však dosud zůstává pro historickou fonologii i dialektologii naléhavým úkolem.
![[759]číslo strany tisku](/moduly/literatura/obrazy/GbHistMluvnI/00771.jpg){kind=link}