[752]číslo strany tiskuFonologická analýza, přihlížející k systémovým souvislostem ě a jeho vývoje, ukázala však, že měkkost souhlásek sama příčinou ztráty jotace nebyla. Upozornila především na souvislosti mezi ztrátou jotace a diftongizací ó > uó, jež probíhala v téže době.
Diftongizace o děje se především v slabikách dlouhých, krátké o se zase mění jen sporadicky, „přes čáru“ (I, 245). Gebauer připouštěl u této změny vliv němčiny, ale nověji (Trávníček, HistMl. 83 n.) se právem zdůrazňují vnitřní předpoklady této změny (je i v jiných slovanských jazycích, kde vliv němčiny jistě nepůsobil).
Fonetickým předpokladem diftongizace ó > uó byla podle Trávníčka (a již předtím Šachmatova) labiovelarizace předcházejícího konsonantu; přesněji bychom ovšem měli mluvit pouze o velarizaci, labiovelarizace byla asi omezena jen na postavení před o. Trávníčkův velmi pravděpodobný výklad upozorňuje tak na další fonetický rys stč. měkkostní souhláskové korelace, častý i v jiných jazycích, které tuto korelaci mají. Velarizace, resp. labiovelarizace tvrdého konsonantu sama nebyla rysem významotvorným, ale zvětšovala rozdíl mezi tvrdou a měkkou párovou souhláskou.
Uvědomíme-li si, že diftongizace ó > uó probíhá v období zániku měkkostní korelace souhlásek, ukáže se nám tato diftongizace ještě v jiném světle. Měkkost párových souhlásek zanikala a tím ztratila smysl i velarizace (popř. labiovelarizace) tvrdých fonémů. Méně výrazná velarizace (např. před a) mizí, ale labiovelarizace před o zůstává a funkčně se přehodnocuje, a to tak, že se začíná chápat jako součást následujícího vokálu o: schematicky znázorněno (k = kterýkoli tvrdý konsonant): ku + o, ku + ó > k + uo, k + uó. Podle našeho názoru byl tedy zánik měkkostní korelace souhlásek příčinou nejen přehlásek 'u > i a 'o > ě, nýbrž i diftongizace ó > uó (o > uo) a tím nepřímo i dalších změn spjatých s touto diftongizací.
Tím ovšem nechceme říci, že diftongizace tohoto typu je vždy vázána na zánik měkkostní korelace souhlásek. Změny na pohled tytéž a s výsledkem naprosto stejným mohou být v různých jazycích výsledkem zcela rozdílných ſonologických situací. Přednost historické fonologie je právě v tom, že vykládá vždy určitou konkrétní změnu v určitém období zcela určitého jazyka a hledá její místo ve vývoji fonologického systému tohoto jazyka.
Při přehodnocení labiovelární složky tvrdé souhlásky před samohláskou o, ó působil jako rozhodující činitel diftong ě (ie), jeho existence podporovala fonologizaci varianty uo. Důležité však je, že k fonologizaci nakonec došlo pouze v slabikách dlouhých, kdežto v slabikách krátkých uo ustoupilo. Následkem tohoto procesu bylo, že dlouhý foném ie získal protějšek uó a s ním se začlenil do systému dlouhých vokálů jako plnoprávný člen korelace „přední samohláska nelabializovaná – zadní labializovaná“. Soustava dlouhých vokálů nabývá tím této podoby:
i, ie, é, á, ý, uó, ú
![[752]číslo strany tisku](/moduly/literatura/obrazy/GbHistMluvnI/00764.jpg){kind=link}