[727]číslo strany tiskuhláskosloví v jeho Historické mluvnici československé – významné, jak už jsme se zmínili, svým historickým výkladem nářečního materiálu i řadou nových dílčích řešení – zůstává ještě r. 1935 většinou na stanovisku mladogramatickém; tříštění stejnorodých hláskových jevů je v ní ovšem nesrovnatelně menší – např. kombinatorní změny hlásek chápe Trávníček jako jeden celek, probírá je pohromadě. V podstatě setrvává Trávníček také na fonetickém stanovisku Gebauerově, jeho charakteristika vlastní metody v úvodu jeho Historické mluvnice přímo mluví o „mechanice mluvidel“ jako o příčině hláskoslovných změn.[22] Srov. Trávníček, HistMl., s. VI. Trávníčkův fonetický přístup k materiálu je samozřejmě obohacen o poznatky novější obecné fonetiky. Důležitým Trávníčkovým přínosem je např. důsledné využití nových fonetických teorií slabiky (první podněty jsou však již starší, Sieversův pojem „pobočná slabika“ zavádí u nás již O. Hujer).
Rozhodujícím podnětem k novému chápání českého historického hláskosloví byla až fonologická teorie pražské lingvistické školy, propracovávající v synchronním aspektu nové pojetí fonému a fonologického systému a v historickém plánu typologii fonologických změn a požadující – ve shodě s výše citovaným názorem Šachmatovovým – zkoumání vývoje celých fonologických systémů, nikoli jen izolovaných hlásek. Nutným důsledkem tohoto požadavku je zásada, že i v diachronní jazykovědě je prvním, nezbytným krokem synchronní analýza jazykového (tj. i fonologického) systému v různých obdobích vývoje; pohyb fonologické struktury se odhaluje srovnáváním „synchronních průřezů“ jazykem. Na rozdíl od výhradně fonetického (popř. fyziologického) výkladu hláskového vývoje zdůrazňuje moderní historická fonologie jako zdroj fonologického vývoje vnitřní dialektiku fonologického systému, dialektiku vzájemných vztahů jednotlivých fonémů i celých skupin fonémů. Ti činitelé, které Gebauer a Trávníček zahrnují pod pojem „mechaniky mluvidel“, a ještě některé další složky výslovnosti vystupují ve vývoji především jako narušovatelé rovnováhy fonologického systému, vyvolávající reakce systému, jež však jsou zase určovány výhradně vnitřní strukturou systému a stupněm jeho stability.
Avšak i zásady pražské fonologické školy pronikaly do zkoumání českého fonologického vývoje velmi pomalu. Vedle syntetického obrazu psl. fonologického vývoje a letmého náčrtu vývoje českého v Jakobsonově monografii o ruském fonologickém vývoji (TCLP 2, 1929) jsou zde zpočátku jen studie o některých dílčích otázkách dosahu obecně slovanského: např. studie Trubeckého o vývoji psl. ę v češtině (Slavia 6, 1927–8, 661 n.), jež však ještě nepracuje vyhraněně fonologickou metodou, stať téhož autora o vývoji psl. g (Miletičův sborník, Sofia 1933, 267 n.) atd. Teprve později vznikají fonologické práce zaměřené speciálně k vývoji českému, např. studie B. Havránka o vývoji souhláskové měkkosti v češtině (LF 67, 1940, 266 n.; příslušné kapitoly Nářečí českých v ČsVlast. 3, 1934). Přínosem
![[727]číslo strany tisku](/moduly/literatura/obrazy/GbHistMluvnI/00739.jpg){kind=link}