ana[473]číslo strany tiskulogického c (v. zde č. 4): ȥ bylo měkké svou kvalitou jakožto assibilovaná zubnice, znělo tedy původně asi = dz. Toto původní znění zachováno v polštině v obojích případech, na př. a) ksiądz, b) nędza; zachováno v nářečí slovenském v případech b), na př. núdza; a změněno v obou případech v češtině ostatní jakož i v srbštině lužické v z, na př. nč. a) kněz, b) nouze.
Změna bývalého ȥ v nč. z vyvíjela se časem, a vyvíjela se znenáhla. Doba staročeská leží v čáře tohoto vývoje. V její výslovnosti byl zubný člen bývalého ȥ = dz již oslaben, ale nebyl ještě setřen úplně; mohli bychom toto stč. znění naznačiti spřežkou dz, a můžeme to rozuměti literou ȥ, psanou v příkladech staročeských. Tímto zněním vysvětluje se d- (-ď-), pronikající v jistých obměnách a proměnách žádaného ȥ: vysvětluje se zejména psaní dz místo obyčejného z v případech porůzných, na př. przyrodzenye CatoP. 3ᵃ, svého zrodzeni Lún. 1. 1666; vysvětluje se dále změna zdj v žȥ (psané zdz = žďž), na př. hyzditi-hyzdzenye ŽKap. 68, 20, t. 68, 21, drážditi-drazdzowany ŽKap. 94 9, wzdrazdzu ŽMus. Deut. 20; a souvisí s tím také -ď- v roždie z rož džie (rozg-), zabřěžděnie ze –brěždž- (brêzg-) atp.
Oslabení a zaniknutí členu zubného v dz-dz-z má analogii v české dialektické změné c v s a č v š, v. § 425 a 446, – a dále v dolnoluž. střídnicích za ď a ť, na př. za psl. desętь je hluž. dźesać a dluž. źaseś, za bądete je dluž. buźeśe atp. Mucke 439 a j. –
Jest dále ještě c) ȥ podružné, na př. v dial. striga dat stridze, muziga-muzidze, v nidz-déle (spodobou z nic-déle), dzedzina místo dial. dźedźina. Zní, jak psaná spřežka dz ukazuje. Tak nebo skoro tak znělo také ȥ v případech a) a b); ale tu oslabil se a konečně zanikl člen zubný d-, kdežto v podružném ȥ =dz je zachován.
6. Jak zní ć, dź (střídnice za náležité ť, ď) v nářečích nynějších, poučují nás opět znalci. Je tu celkem táž rozmanitost, jako při ś, ź. Někde totiž vyslovuje se ć, dź jako ci, dzj (před samohl.), na př. ćicho jako cjicho BartD. 98 (laš.), ucjac (utíti) t. 42 (hroz.), ludzja, vedzěcě t. 40; – jinde „měkce“, ale „nešeplavě“, „jemňounce“ ć, dź t. 135 (sev.- opav.); – jinde šeplavě (jako v polštině), na př. ćicho, dźedźina t. 106 (laš.) a Pastrn. 133 (slc., místy); – krom toho vyslovuje se někde c, dz, na př. múcic (mútiti) BartD. 40 (hrozenk.), trecí (třetí) Pastrn. 131 (slc., místy), dzedzina. Šemb 67 (slc., místy), – a jinde č, dž, na př. čicho BartD. 107 (laš.), trećí (třetí) Pastrn. 132, džedžina t. 133 atd. Vůbec tedy vyslovují se hlásky tyto v nářečích nynějších měkce ale při tom rozmanitě. – Jak zněly tytéž hlásky v češtině staré, pokud kde byly, o tom poučuje nás jednak forma psaná, jednak obdobné znění v nářečích novočeských a jednak původ; podle toho všeho můžeme psané na př.
![[473]číslo strany tisku](/moduly/literatura/obrazy/GbHistMluvnI/00485.jpg){kind=link}