[471]číslo strany tisku3) ś, ź vznikly změkčením z tvrdých (psl.) s a z, na př. dial. nośí vedle nesu, voźí vedle vezu, stč. (před přehláskou) sg. dat. gúśati vedle inf. kúsati, adj. koźá brada vedle subst. koza. –
4) c je prvotné a podružné, a původem čtvero:
a) z k, z doby praslovanské, na př. věnec, ruka dat. rucě;
b) z kt, gt, z doby předhistorické (nikoli psl.), na př. subst. noc, moc, inf. péci, moci;
c) z tj, z doby předhistorické (nikoli psl.), na pr. svíce stč. (před přehláskou) svieca;
d) podružné, na př. bohactví (z -ts-), nic (z -čs), dcka (z -s-), capati, cupati (onomatop.), tanec, palác (cizí) atp.
5) ȥ je prvotné a podružné, a původem troje:
a) z psl. ȥ (z pův. g), na př. stč. (před přehláskou) kňaȥ gen. kňaȥa nč. kněze;
b) z psl. dj, z doby předhistorické, na př. stč. (před přehláskou) núȥa nč. nouze.
c) podružné, na př. dial. muziga dat. muzidze, nidz-déle (spodobou z nic-déle), dzedzina m. dźedźina.
6) ć, dź vznikly dialekticky z ť, ď, na př. ćicho, dźe lźina.
396. Jest dále otázka o znění těchto hlásek. Odpovídáme týmž pořádkem, v jakém hlásky tyto jsou seřazeny v § předešlém.
1. O s není pochybnosti, že znělo vždycky celkem tak, jako je vyslovujeme dosud; není potřebí, t. j. nenutí k tomu nijaké okolnosti hláskoslovné, abychom pro některou dobu starší hledali znění jiného. Tedy na př. č. les = psl. lêsъ.
2. a) Totéž platí o z, které je z psl. z, na př. vůz = stč. vóz = psl. vozь. – b) Také z vzniklé ze staršího ȥ zní novočesky jako z původní, na př. v slabice -zu- v uvozuji = jako v dat. k-vozu; ale v době staré bylo tu znění jiné, v. doleji č. 5.
3. Jak zní ś, ź v nářečích nynějších, pokud kde ty hlásky jsou, poučují nás znalci. Znění to jest nestejné. Někde vyslovuje se ś, ź jako sj, zj, prý „jako by (po sykavce) rychle j vyslovil“ BartD. 98 (laš.). na př. v leśe jako v-lesje = v-lesě, koźe jako kozje = kozě, něśe = ňesě, veźe vezě atd. t.; – jinde „měkce“, ale „nešeplavě“, na př. śeno, v-leśe, koźe, źima t. 135 (sev.-opav.); – jinde šeplavě (způsobem polským), na př. śeno, na-voźe t. 106 (laš.); – jinde až š za ś atd., na př. šeno, na-vože BartD. 107. Vůbec tedy vyslovují se hlásky tyto v nářečích nynějších měkce, ale při tom přece rozmanitě. – Podobně nějak – určitěji nelze tu nic tvrditi – zněly tytéž hlásky v češtině staré, pokud kde byly; t. j. znění jejich bylo asi si-, zi- (= laš. sj-, zj-), a někde snad i šeplavé.
4. Assibilata c je skoro vesměs prvotná, a to buď a) z k, na př.
![[471]číslo strany tisku](/moduly/literatura/obrazy/GbHistMluvnI/00483.jpg){kind=link}