[469]číslo strany tiskukdysi stejně; ale během času mění se sázali v sázěli atd., kdežto v kázali atd. změna se nestala žádná; abychom zjev ten pochopili, předpokládáme opět, že tu bylo znění rozdílné: v kázali znělo za jako dosud t j. tvrdě, naproti tomu znělo sázali měkce. Totéž lze ukázati při vracali-vracěli atd. A ze všeho vyplývá, že slabiky c-, z-, o kterých se zde jedná, byly měkké. Srov. Listy filol. 1883, 107–108 a nahoře § 328.
Označovati a vytýkati měkkost při c- (z kt, gt, tj), tedy v slabikách ca, cu není třeba, poněvadž každé staré ca, cu je měkké. Potřebí však jest označování toho při z- (z dj-), aby se lišilo na př. stč. (nepřehlasované) měkké núza a núzu od tvrdého nom. hróza a akk. hrózu; a tu opět psáváme ȥ: nom. núȥa, akk. núȥu, srov. nahoře a). –
Assibilaty c, ȥ v případech a) a b) jsou prvotné, naproti podružným, o kterých v. doleji e). –
c) Dále přibyly ještě hlásky ś, ź. Jsou měkké. Vznikají z tvrdého s, z (= psl. s, z), když následuje samohláska -i (-í), nebo samohláska praejotovaná (dvojhláska) -ia, ie atp., nebo -e (původní) neb -ь. Jsou v nč. v nářečí laš. a j. (na přechodu k polšt.), na př. 3. sg. nośí, voźí, 3. pl. nośá z nosiá, voźá z voziá, 3. sg. neśe, veźe, nom. veś atd. A byly také v jazyku starém. Důkaz toho jest opět v přehlásce -a, -u v -ě, -i. Přehláska tato děje se jenom v slabikách měkkých a vede i nutí nás k tomu, abychom také pro starou češtinu měkké ś, ź předpokládali. Na př. přehláska jest v gen. húsěte, dat. húsěti, instr. za-vsí; koncovky těchto slov byly v době starší -ate, -ati, -ú; kdyby souhláska před nimi byla bývala tvrdé s, bylo by jejich -a, -ú zůstalo beze změny, jako se nezměnilo ve stejných slabikách a koncovkách kosatec, tesati, kosú; ale v době po přehlasování není tvarů húsate, húsati, za-vsú, nýbrž je přehlasované húsěte, húsěti, za-vsí; byla tu tedy souhláska měkká = ś, a tvary ty zněly tedy před přehláskou gúśate, gúśati, za-vśú. Rovněž tak lze z přehlasovaného gen. rákosie a dat. rákosí, z adjekt. fem. sg. nom. kozie brada a akk. kozí bradu ukázati, že tu před přehláskou bylo ś, ź: rákośá, rákośú, koźá, koźú.
Ve výkladech grammatických píšeme hlásky mékké ś, ź tam, kde je máme positivně dosvědčeny, tedy v dokladech z nářečí živých; jindy a zejména v staročeských příkladech grammatických píšeme ś, ź jen tam, kde je bezpečně předpokládáme a kde o to jde, aby měkkost byla vytčena, neboť na př. ne každé stč. si znělo śi, nastaloť a rozmohlo se tvrdnutí ś v s atd. již v době staré.
Mimo češtinu vzniká ś, ź měkčením z s, z také v polštině a ruštině. –
V jiných nářečích českých měnilo se si, zi naopak v sy, zy, viz § 166; zase jako v srbštině lužické.
d) Dále přibyly v češtině dialektické assibilaty ć, dź, změnou z náležitého ť, ď. Na př. ćicho m. ťicho, dźedźina m. ďeďina (dědina) atd. Doklady jich jsou v některých textech starých a v některých nářečích
![[469]číslo strany tisku](/moduly/literatura/obrazy/GbHistMluvnI/00481.jpg){kind=link}