[468]číslo strany tiskupatřících, na př. v gen. stč. věnca-věncě, kňaȥa-knězě, dat. věncu-věnci, kňaȥu-knězi atp.; byly tedy také tyto slabiky ca, ȥa, cu, ȥu a tudíž i jejich souhlásky c-, ȥ- měkké. Měkkost tuto zvláště znamenati není potřebí při c, poněvadž každé c je měkké. Potřebí je toho při z- (z g-), aby se lišilo na př. stč. (před přehláskou) měkké gen. kňaza a dat. kňazu od tvrdého gen. voza a dat. vozu. Proto psáváme ȥ: kňaȥa, kňaȥu).
b) K tomu přibyly v době předhistorické (nikoli praslovanské) opět assibilaty c, ȥ (dz). Assibilaty tyto jsou znění stejného s předešlými, ale původu jsou rozdílného; ony jsou z hrdelnic, tyto pak vyvinuly se: c z psl. kt, gt, tj, na př. noc z noktь, moc z mogtь, svieca nč. svíce ze svêtja, – a ȥ z psl. dj, na př. stč. (před přehláskou) núȥa z nądja, sáȥati ze sadjati. Srov. §§ 303, 368 a 377. Žádané ȥ udrželo se v slc. dz, na př. núdza, sádzať; v češtině ostatní je z něho z, na př. nouze, sázeti.
Také tyto hlásky jsou měkké. Svědčí tomu opět dílem jejich původ, a hlavně moc přehlasovací, která se při nich jeví v češtině: přehláska -a, -u v -ě, -i děje se jenom v slabikách měkkých, na př. sg. nom. duša-dušě, akk. dušu-duši, instr. myšú-myší atp.; nalézáme ji také v slabikách sem patřících ca, cu, ȥa, ȥu, na př. v stč. nom. svieca- sviecě, núȥa-núzě, akk. sviecu-svieci, núȥu-núzi, instr. nocú-nocí atp.; byly tedy také tyto slabiky měkké. Abychom náležitě ocenili váhu svědectví, plynoucího z české přehlásky, uvažme ještě příklady následující. Koncovka sing. akk. za nč. nouzi psala se staročesky -zu, nuzu (twirzu ŽGloss. 88, 41), a koncovka akk. nč. hrůzu psala se rovněž tak, pro hrozu AlxH. 4,5; píší se tedy koncovky ty stejně; ale akk. psaný nuzu mění časem koncovku v núziu a núzi nč. nouzi, kdežto v akk. psaném hrozu koncovka zůstává a nikterak se nemění, stč. hrózu nč. hrůzu; zjev ten byl by nepochopitelný, kdyby stejně psané koncovky stč. nuzu a hrozu také stejně byly zněly, a nutno tedy předpokládati, že tu bylo znění rozdílné: koncovka akk. hrózu zněla jako dosud t. j. tvrdě (není příčiny domnívati se, že bylo znění jiné), naproti tomu koncovka akk. núzu zněla stč. měkce. – Totéž lze ukázati na stč. participiích (plur. masc.) sázali a kázali atp. Vytčené jejich slabiky píší se
![[468]číslo strany tisku](/moduly/literatura/obrazy/GbHistMluvnI/00480.jpg){kind=link}