[418]číslo strany tiskuv subst. s příponou -jan-, na př. Lipěnín; pl. akk. Lipany, z liṕan-, lipjan-; –
v praes. 1. sg. tř. III. 2, na př. stč. trṕu z tьrpją, –
v praes. 1. sg. tř IV, na př. stč. toṕu z topją; –
v slovesích tř. V. 1ᵇ, na př. potápěti nepřehlas. -táṕati z -tápjati, ve všech tvarech ; –
v tvarech praesentních (krom. impf.) sloves tř. V. 2, na př. praes. 1. sg. kaṕu (kapati) z kapja, 3. pl. kaṕú z kapjątь-, part. kapě, kapíc- stč. (před přehláskou) kaṕa, kaṕúc- z kapję, kapjątj-. –
Odchylkou bývá také místo žádané slabiky pe (z psl. pje) psáno ṗe, pye, zejména v kompt. leṗe ŠtítOp. 36, a subst. verb. sloves tř. IV. vikupyenye JiřBrn. 214, nanebewftupyenye t. 217; o tom v. § 329.
pi-, pi- se mění v ṕi, ṕí-
332. 1. Když následuje samohláska -i, -í, mění se p v některých nářečích v ṕ. Na př. pjivo Kotsm. 5 (doudl.), Šemb. 19 (lužn.), BartD. 6 (zlin.), pjít Erb. čít. 34 (domažl.), pjit Šemb. 16 (též), huuši chuapji pl. nom.Šemb. 57 (opav.) atp. To bylo i v době starší, jak svědčí doklady KřižB.: ṗíjſſe 75ᵃ, pṙziſtuṗiw 76ᵃ, ṗil̇en 87ᵃ, ṗil̇ṅie 87ᵃ, s ṗilnoſṫíj 89ᵇ.
2. Když následuje některá ze samohlásek praejotovaných ě, ie, ia, iá, iú, tedy rozeznávejme případy:
a) pě, pie. Tu máme jotaci zachovánu, na př. pět vysl. piet, dat. potupě vysl. -ple atd. Kromě jotace bývá však dialekticky ještě také změkčení předcházející souhlásky, tedy potuṕě vysl. -ṕie atp. (Bartoš); a tato dialektická zvláštnost byla také v době starší, jak svědčí psaní zṗiewati Kruml. 472ᵃ a zvláště usus písařův v KřižB.: ṗieknaa 78ᵃ, ṗiekná 97ᵃ, ṗieknv 91ᵃ a 96ᵇ, ṗiekṅieiſſíj 97ᵃ, oṗiet 88ᵃ, 87ᵇ, trṗiel̇iwoſt 93ᵃ. pṙzetrṗiela 97ᵇ.
b) pia, piá. piú. To bylo změkčení, při němž praejotaee zanikala; tedy na př. part piat-ṕat, jako tiat-ťat atp. S tím srovnává se psaní ſṗatý Br. Dan. 4, 12, zṗał ſe t. 10 a 11, přiṗał t. Ezech. 17, 7. Měkkost drží se do stol. XII a XIV; svědectvím tomu jsou přehlásky ṗat-pětie, sg. gen. koṗá-kopie, dat. koṗú-kopiú, kopí. Potom měkkost dílem zaniká a jest nč. zapal, zapat atd., – dílem se drží a proniká v jotaci, v dial. ṕasť, ṕata, ṕatro, ṕaď BartD. 98 (laš.), zaṕau t. 39 (súch.), 3. pl. trpṕá t. 77 (val.), ṕasť t. 29 (pomor.), pjasc, pjatý, pjatek, pjata, inf. pjać t. 40 (hrozenk.), pópjata Btch. 441, slc. pial, piat atd. Nč. knižné pial, piat (n. pjal, pjat) je vlivem nářečí východních; jazyk obecný na územi západním má pal, pat.
Srov. §§ 340 (bʼ), 348 (v́) a 358 (ḿ).
![[418]číslo strany tisku](/moduly/literatura/obrazy/GbHistMluvnI/00430.jpg){kind=link}