[416]číslo strany tiskusvědomie z kopiá atd. (z -ьja), dat. kopí, vrbí, bohatství, svědomí z kopiú atd. (z -ьju), atp.; kdyby tu byly bývaly slabiky tvrdé, jako jsou na př. v inf. skubati, adj. lepá, lepú atp., nebyla by nastala přehláska v holúběti, kopie, kopí atd., nýbrž staré holúbati, kopá, kopú bylo by zůstalo beze změny, jako skubati, lepá, lepú atp. zůstalo nezměněno. Časem měkkost zaniká a jest na př. part. napat, adj. památný, plur. holúbata atd.; ale dialekticky udržuje se, jak svědčí doklady psané ſṗatý Br. Dan. 4, 12, pamiatny ListPoř. 1465 atp., a v některých nářečích pamatuje se dosud, jak dokazují příklady: řibjata Kotsm. 6, hříbjata Btch. 441, hrabʼata BartD. 16 (zlin.), gen. złodějstv́a t. 98 (laš.), instr. krv́ú t. 6 (zlin.), v hoferstv́ú t. atd.
2. Ve spojení s praejotovanými samohláskami (dvojhláskami) ostatními, totiž s -ě (= ie) a -ie (= ié), drží se jotace všeobecně a pravidelně, na př. v dat. rybě, hlavě, part. trpě, trpiec- atd., vysl. rybie atd. Dialekticky bývá tu kromě jotace ještě zvláštní změkčení souhlásky, tedy na př. pě vysl. ṗie atd. (Bartoš, viz § 328). A tak bývalo také v nářečích starších, jak svědčí doklady v KřižB. ṗieknaa 78ᵃ, ſoḃie 75ᵃ, ẇieḋieṫi 88ᵇ, ẇieſs 84ᵇ, ṁiel 75ᵇ, ṁieṫi 79ᵃ, zṁíenku 87ᵇ atd. (často); příklad stejný odjinud je zṗiewati Kruml. 472ᵃ. V dokladech těchto, hojných zejména v KřižB., jsou psány slabiky naše pě, bě atd. a tě, dě, ně podobně, na př. ve slově ẇieḋieṫi KřižB. 88ᵇ psána slabika ẇie (= nč. vě) docela jako ḋie (= nč. dě). Podle toho mohlo by se zdáti, jako psané ḋie neznamená znění ďě = ďie, nýbrž jest jen mechanickou obměnou psaní staršího die (přešinutím tečky s litery i na literu d), tak že jest také psané ẇie jenom = vě, a nikoli = v́ě. Ale naproti tomu je připomenouti, co dílem již nahoře bylo pověděno: 1) že slabiky psané se souhláskami retnými ẇie atd. a slabiky s ď, ť, ň, ḋie atd. nejsou zcela analogické, poněvadž v ḋie atd. jotace již (v XVI stol.) nezněla (svědectví toho jsou i v samém KřižB., kdež náležité ješťe, otpušťenie psáno geſſṫie 86ᵇ a 92ᵃ, odpuſſṫieṅiee 90ᵇ), ve ẇie atd. pak zněla a zní dosud; 2) že ı samotno bývá bez tečky, když nepředchází litera, která by tečku míti mohla, na př. naıṁil̇eıſſíj 97ᵇ a j.; 3) že litera souhlásky retné bývá tečkována i když následuje známkované í, na př. ṗíjſſe 75ᵃ, zṁíenku 87ᵇ a j. Když to vše shrneme a k tomu povážíme, že pě atd. zní dialekticky dosud ṕie atd. (t. j. že kromě jotace je také změkčena retnice), tedy nebude trvám lze jinak než připustiti, že také psané ẇie atp. v KřižB. dlužno bráti za v́ě (= v́ie) atd. –
Případy I. a) pja, pju atp. a II. b) 1) pia, piu atp. v češtině splývají, srov. § 113 a206. Na př. stč. part. I. a) kúpě (inf. kúpati) je z kúṕa a toto z kupia psl. ką, pję, a II. b) 1) kúpě (inf. kúpiti) je z kúṕa a toto z kúpia pův. kupę; I. a) part. kúpíc (inf. kúpati) je ze staršího kúṕúc- a toto z kúpiúc- psl. kąpjątj-, a II. b) 1) sg. dat. kopí je ze staršího koṕú a toto z kopiú a psl. kopьju. Vytčené v těchto příkladech
![[416]číslo strany tisku](/moduly/literatura/obrazy/GbHistMluvnI/00428.jpg){kind=link}