[218]číslo strany tisku324 m. sedí atd.; tvary takto psané vznikly z omylu, jsou nepravidelné, t. j. jsou omylem vzniklé odchylky od jazyka pravidelného, který tu měl vždycky náležité i, í; do omylu toho neupadal jazyk všecek, nýbrž upadali jen neumělí jednotlivci, když se snažili psáti jazykem na pohled starožitnějším, než byl jazyk obecný jejich doby; jejich tvary nepravidelné sg. gen. wlaſtyu m. vlasti, pl. gen. lidyu m. lidí, indik. (on) ſedyu m. sedí, inf. hledatyu m. hledati atd. máme dosvědčeny písmem; není však pochyby, že stejné chyby se vyskytovaly také v řeči, ale opět nikoli v řeči obecné, nýbrž jen v řeči afektované, když totiž neumělí jednotlivci se snažili mluviti jazykem na pohled starožitnějším a když s úmyslem antikvizujícím měnili i, í v u, iu, ú, iú v slabikách nenáležitých. Srov. výklad o e, ě, ie místo i, í v § 122 pozn. a § 169, pak Listy filol. 1874, 50–51. Jinak vykládal jsem touž věc v rozpravě Über die weichen a-, o- und u-Silben im Altböhmischen (1879), 54–56.
Jiný výklad mohl by se připustiti při tiśúc, psaném tuſicz ŽWittb. 89, 4, tyuſicz t. 90, 7, tyuſſiucz ŽKlem. Deut. 20 atp. Vlastně by tu mělo býti tvrdé tys-, srov. stsl. tysąšta atd.; ale máme za to měkké tisíc, a psaní Pass. tyſicie 286 a j. svědčí, že tis- bylo již v době stč., kdežto starožitné doklady tiſucie ŽGloss. 67, 18, czizucz AlxH. 8, 28 zase jsou svědectvím, že stč. tis- není přehláskou z *ťus,-. Máme tedy stč. formu nejstarší tiśúc, pozd. tisiúc; vedle toho pak v dokladech poměrně hojných také ťus-, tius-. Toto -u-, -iu- místo náležitého i mohlo by býti spodobou podle slabiky druhé, ťu- podle -súc atd. (srov. korotev stč. kuroptev, u- změněno v o podle slabiky následující -ro, v. § 221). Ale výklad tento přece nebyl by podobný, poněvadž doklady pro ťus-, tius- jsou vesměs až z doby, když se přehláska u-i vykonává.
i, í se mění v ě, e, ie.
169. V složeninách Ľutomêrъ a Ľutomirъ atp. je člen druhý dílem -mêrъ, dílem -mirъ.. Za starší pokládá se -mêrъ, Mikl. Etym. Wtb. 195, ale také -mirъ je doloženo z doby velmi staré. Také v stč. byly tvary oboje vedle sebe, jak svědčí příklady pl. nom. Lutomerici KosmA. I, 10 a j. a Luthomirici Kosm4. ib.
Za nč. Jaroměř je stč. obyčejně Jaromíř, Jaromir Reg. III, yaromyrz DalC. 33, t. 46, Pulk. 176ᵇ, Bernā 78ᵇ, de Jaromirss TomZ. 1389 n. 224 atd.; ale vedle toho mohlo bývati také Jaroměř jako je doloženo Jaroměřicě vedle Jaromiřicě, Jarmericz Reg. III, u Jaromiřycz Háj. 206ᵇ, a rozdílné Jaromíř a Jaroměř může tedy souviseti se starým rozdílným -mêrъ a -mirъ.
Vedle případů těchto, kde i a ě jsou vedle sebe od starodávna, jsou jiné, kde na místo bývalého i dostalo se ě, e analogií v době pozdější; o případech pak takových je řeč zde dále. –
![[218]číslo strany tisku](/moduly/literatura/obrazy/GbHistMluvnI/00230.jpg){kind=link}