[215]číslo strany tiskunějaké ěiroké e. – Doklady z textů starších (moravských) pro i-e jsou: vtyeſſetedlnycze ROl. 142ᵇ, neſtydlewoſt EvOl. 164ᵃ, (múdrost) ſtidlewa geſt t. 158ᵃ, by raczela uprositi Ol. Müll. 618, k waſſem duſſam t. –
Z přehledu a srovnání těchto změn vychází trvám bezpečně na jevo, že jsou původu stejného a že v různých jejich výsledcích jsou různé stupně téhož měnění. První a nejmocnější podnět vyšel od sykavek c, z, s, a ci, zi, si změnilo se v cy, zy, sy; to bylo již na samém začátku stol. XVtého, jak svědčí ŠtítOp.; ale bylo to jen dialekticky, neboť Hus liší i a y náležité také po sykavkách, učíť psáti cizí, zima atd. (Slav. Bibl. II, 179); záhy následovala změna stejná v slabikách či, ži, ši, ři, za něž pak je čy atd.; dlouhé cí atd. změněno ovšem opět v dlouhé cý atd., a jako jinde se měnilo ý v aj a dále v ej (pýcha-pajcha-pejcha), tak měnilo se také cý v caj a cej: cýn-cajn-cejn, získati-zajskati-zejskati atd.; poněvadž z aj (pajcha) záhy vzniká ej (pejcha) a poněvadž vedle ej také staré ý (pýcha) stále se drží, proto mohlo se cý atd. záhy měniti přímo v cej atd., a není tedy výkladu našemu na závadu, když někdy není dokladu pro stupeň střední caj atd.: z cítiti, cýtiti mohlo vzniknouti cajtiti (nedoložené) a z tohoto dále ob. cejtit, ale také mohlo cýtiti přímo v cejtit se proměniti; podle dlouhého cí-cej atd. vzniká a zmáhá se v nářečích moravských také změna lí v lej: lejbit, pacholejk, obilejčko atp., Huleyn Blah. 339; v některých nářečích moravských (han., dol.-beč., horsk.) mění se ej vůbec v é, na př. obyčé m. obyčej, dé m. dej atp., a tu jest tedy i v našich případech etymologické cí atd. změněno v cé atd.: cétiť (dolsky cejtit), psék (dol. psejk), dol.-beč. ľésti (dol. lejstek), špendľék (keleck. knoflejk), přékaz (kel. přejkopa), učéme (kel. učejme) atd.; změna rozmohlá í-é působila k tomu, aby v týchže nářečích také ve stejných slabikách krátkých se změnilo i v e, a tak mohlo vzniknouti han. žeto m. žito, Žerotín m. stč. Žirotín, šeroké m. široký, včel m. včil. kopřeva m. kopřiva atd., horské zema m. zima. nosele m. nosili atd.; konečně dalším šířením vznikla změna i, i–e, é také po souhláskách jiných, mimo nahoře jmenované: horsk. robeť m. robiti, v zlostě m. v zlosti atp.
Spojku i et učí Hus psáti literou y, poněvadž prý tak zní HusOrth. 182, a tak píše se potom až do pravopisných oprav analogických. Znění y mohl jí Hus přikládati podle nářečí jihočeského, ve kterém se říkalo na př. pl. nom. hołubji a akk. hołubi a kde tedy spojka i zněla jako koncovka akk. holubi m. -by, – a dále mohla spojka i míti znění y, když se připojovala k souhlásce, která znění takové způsobovala, na př. ve spojení otec-i-syn; jindy zajisté zněla vždycky i.
i seměnív u.
167. 1. Místo či je dial. ču, ču-li je to pravda Suš. 621 (z Friedlantu); místo včil říká se mor. a slc. místy také včul. Místo šiditi stsl. šiditi
![[215]číslo strany tisku](/moduly/literatura/obrazy/GbHistMluvnI/00227.jpg){kind=link}