v této skupině z nějakých ne dost jasných fonetických příčin udržela výslovnost γ až do té doby, kdy v ostatních pozicích už zvítězila hrtanová výslovnost h, a pak se toto γ prostě ztotožnilo s neznělým ch.
Poznámky vyžaduje také chování souhlásky v při asimilaci znělosti. Tím, že nemá asimilační vliv na předcházející souhlásku, připomíná v nepárové znělé souhlásky; víme, že to souvisí s nedostatkem f v nejstarším období češtiny (f pronikalo jen pomalu, nejčastěji v cizích slovech – viz Gb. I, 440 n). Jakmile se v systému souhlásek vytvořil znělostní vztah v – f, nastoupilo f do neutralizačních poloh před neznělou souhláskou nebo na konci slova na místo v (např. v tom > f tom, krev > kref), ale neznělá párová souhláska před v v slovech jako tvůj, svůj, květ byla již tak ustálena, že neustoupila párové souhlásce znělé. Pouze některá okrajová nářečí vyřešila rozpor v znělostní struktuře spojení neznělý konsonant + v stejným způsobem jako ve skupině v + neznělý konsonant, tj. změnou v > f (tfuj, sfuj, kfjet).
Vedle těchto dílčích otázek se však řešily v souvislosti s neutralizací souhlásek i otázky zásadního rázu. Jakobson (TCLP 2, s. 50) vyslovil názor, že asimilace znělosti je nutným následkem již zániku slabých jerů, a proto musila nastat mnohem dříve než kolem r. 1300. Toto mínění je zřejmě v rozporu se stavem v psaných památkách, v nichž se etymologicky správný způsob psaní nemohl ještě opřít o žádnou písařskou tradici. Nicméně očekávání, že asimilace znělosti nastane ihned po zániku jerů, je velmi opodstatněné. Rozpor mezi teorií a skutečností rukopisů se pokusil překlenout anglista J. Vachek důmyslnou hypotézou, která podle našeho názoru asi nejsprávněji postihuje vývoj české znělostní neutralizace v celé jeho složitosti. Srovnáním s angličtinou došel Vachek k názoru, že po zániku slabých jerů nastala v češtině opravdu neutralizace znělosti, ale přitom se zachovaly rozdíly v napjatosti souhlásek. Např. v slově dchoř byla první souhláska sice neznělá, ale přitom lenis (kdežto t je fortis), v slově tbáti byla zubnice sice znělá, ale fortis (d je lenis). To ovšem byl jen stav přechodný: protiklad napjatosti zůstal v češtině i nadále jen průvodním jevem protikladu znělosti (znělá je vždy lenis, neznělá fortis), a proto se brzy znělé fortes změnily v lenes a neznělé lenes ve fortes. Právě tuto změnu v hodnocení bylo by třeba položit k r. 1300.
12. Fonologický vývoj českých nářečí
V této poznámce se chceme jen zcela stručně zmínit o hlavních kritických momentech, které rozhodovaly o vzniku a vývoji nářečních fonologických systémů v oblasti českého jazyka. Většinou byly tyto momenty zřejmé již z předcházejícího nástinu, v němž jsme pozornost soustředovali na změny obecně české. Fonologický vývoj češtiny má z hlediska vzniku nářeční diferenciace tyto hlavní body:
a) Vývoj vzájemného poměru ä, tj. střídnice za ę, a 'a, tj. střídnice za 'a, ьja, ěja (tento vývoj spadá do období před r. 1100). Proti západním dialektům vyznačuje se vývoj ve východních okrajových
