9. vývoj souhlásky v
Gebauer si otázku, zda se souhláska v během vývoje po fonetické stránce nějak měnila, ještě nekladl. Teprve Frinta (Historická povaha a vývoj souhlásky v ve slovanštině, 1916) s konečnou platností prokázal, že české v bylo od původu bilabiální (w). Ukázalo se, že řada změn, kterými tato souhláska procházela již v staré češtině, výslovnost střídnic v některých nářečích i různý způsob substituce při přejímání slov z češtiny do němčiny nebo naopak se dají pochopit jen za předpokladu původní bilabiální výslovnosti w. Pro historické hláskosloví však tím vznikla otázka, kdy se bilabiáiní w změnilo ve v retozubné.
V psaných českých památkách oporu pro řešení této otázky nemáme. Trávníček (HistMl. 140) se omezuje pouze na zjištění, že ve 14. stol. bilabiální w ještě bylo. Určení termínu post quem můžeme dnes ještě zpřesnit (aspoň pro část území): v západních Čechách, kde dnes bilabiální w nebo u vůbec není, máme bilabiálni výslovnost prokázánu, jak ukážeme ve zvláštní studii, způsobem záznamu českého textu v cestovním deníku Joh. Butzbacha ještě koncem 15. stol.
Z hledisek historické fonologie se pokusil stanovit relativní chronologii změny w > v (a tím zároveň jej i místo ve vývoji konsonantického systému) E. Pauliny (Sborník filoz. fak. Univ. Komenského 9, 1957, č. 65, s. 13 n.). Podle něho by pro češtinu platilo, že se zde w změnilo ve v ještě před vznikem znělostní neutralizace souhlásek, tj. před koncem 13. stol. Toto datování je příliš časné; je v rozporu s ostatními fakty, která známe ze staré češtiny 14. stol., i konečně s naším zjištěním o povaze v v Butzbachových záznamech z konce 15. stol. Můžeme tedy konstatovat, že ani fonologie otázku změny w > v a její chronologie dosud nevyřešila. Není zde bez významu okolnost, že k náhradě obouretné výslovnosti retozubnou nakonec dochází ve většině evropských jazyků, což znamená, že tendence k této změně byla v určitém časovém rozmezí v jazycích i velmi rozdílné struktury. Tím obtížnější je proto spojení změny w > v s určitou fonologickou situaci konkrétního jazyka.
10. Změny ve stavbě slabiky
Gebauerovi brání v správném rozpoznání vývoje slabiky nevyvinutá, nedokonalá fonetická teorie, s níž pracuje. Pro soustavné prozkoumání vývoje české slabiky má základní význam Sieversova teorie slabiky a tzv. pobočné slabiky, uvedená do slavistiky Olafem Brochem (Slavische Phonetik, 244 n.) a na otázky českého hláskového vývoje poprvé soustavněji aplikovaná O. Hujerem (LF 45, 1918, 84 n.). Tuto teorii důsledně rozvíjí v českém historickém hláskosloví Fr. Trávníček. To mu umožnilo přehlédnout z jediného hlediska slabičného vývoje řadu jevů, které u Gebauera nacházíme rozptýleny v kapitolách o jednotlivých nepárových souhláskách r, l, m, n, j (např. zánik konsonantu v slovech jako jsem, rtuť, vedl, jablko) i v kapitolách o souhláskách jiných (např. zánik d v slově sedlka).
