11. Hlásky v proudu řeči
Změny a obměny, kterými se u hlásek projevuje různé umístění v kontextu a vliv sousedních hlásek, byly poprvé systematicky utříděny a vyloženy z hlediska genetické fonetiky až v Historické mluvnici Trávníčkově. Gebauer ovšem shromáždil bohatý materiál ke studiu těchto otázek, nedostatkem jeho zpracování je pouze to, že tento materiál nebyl vyložen z jednotného hlediska v jediné souhrnné kapitole.
Z celého tohoto komplexu otázek si zde všimneme jenom vývoje asimilace znělosti. Právě tuto otázku ukázala totiž historická fonologie z nové stránky a v poslední době podstatně obohatila naše znalosti o tomto vývojovém procesu.
Gebauer si otázku, odkdy čeština asimilaci znělosti má, neklade, omezuje se pouze na zjištění, že „mnohdy drží se v jazyku starším skupina nespodobená“ (I, 323). Relativní chronologie vymezuje hranice této změny značně široce: podmínky pro ni vznikly zánikem slabých jerů, je tedy mladší než jerové změny. Opustíme-li úzký okruh čistě jazykových kritérií, je určení přesnější: asimilace znělosti je mladší než ustálení obou typů spřežkového pravopisu (kdyby tomu bylo naopak, nedovedli bychom vysvětlit zachovávání etymologické znělosti, resp. neznělosti v neutralizačních polohách v památkách 14. stol., srov. Gb. I, 323 n.). Je proto možno přijmout názor B. Havránka, který začátek asimilace klade těsně před r. 1300 a v první polovině 14. stol. počítá s postupným rozrůstáním a upevňováním znělostní asimilace (Slovan. sborník… Fr. Pastrnkovi,1923, s. 102 n.). Zdá se, že asimilace nejdříve pronikala u souhlásek, jejichž znělostní protějšek měl povahu varianty, tj. u souhlásky k (psaní gde m. kde je již v nejstarších památkách) a ř (o neznělém ř v stč. památkách viz Gb. I, 330 n.). Je to možno vysvětlit právě tím, že záměnou znělosti se zde nepřekračovala hranice fonému.
Není jasné, zda se už od počátku neutralizovala také znělost párových souhlásek na konci slova. Pozoruhodný je v této souvislosti fakt, že památky, jež rozlišují dvojí ř, píší na konci slova ř znělé. Lze to jistě vyložit morfologickou analogií, ale také není vyloučeno, že neutralizace znělosti na konci slov pochází až z období pozdějšího (srov. zachovávání koncové znělé souhlásky v některých okrajových nářečích – Gb. I, 325, Utěšený, NČesMor. 216 n.).
Tzv. postupná asimilace, kterou známe u skupiny sh, má doklad – třebaže ojedinělý – také už z r. 1393: Schrom[a]zdyeny ŠtítVyš. 85a2, z r. 1472 je doklad ſchlučiwſe ſe KřižA. atd. Tento typ postupné spodoby je i později v psaných památkách velmi vzácný, poněvadž skupina sh byla jen s předponou s, a proto se vždy silně cítila souvislost se základním slovem (např. shoditi – hoditi). Původ této zajímavé odchylky od všeobecné tendence češtiny k regresívní neutralizaci znělosti není zcela jasný (pokus E. Paulinyho o výklad – Studie ze Slovan. jazykovědy, 1948, s. 7n. – se nezdařil), jisté je však to, že podoba sch je přímým pokračováním výslovnosti sγ. Je pravděpodobné, že se
