přijímá, zato však jeho pojetí diftongizace ý, předpokládající mezi ý a ej vývojový mezistupeň aj, bylo už od samých počátků kritizováno: nejdříve Jagićem (AfSlPh. 16, 517 n.) a Šachmatovem (Otčet 24 n.), později zvláště Kašíkem (LF 41, 1914, 212 n.) a Trávníčkem (HistMl. 92). Všichni se shodují v názoru, že Gebauer je zde v zajetí grafiky a že doklady typu paycha, v nichž vidí důkaz změny ý > aj, je třeba vykládat zvratnou analogií v době zpětné přehlásky aj > ej.
Upozornil jsem (LF 80, 1957, 264 n.; 81, 1958, 98 n.), že pro období, z něhož máme nejstarší doklady ay za ý, nemáme tzv. zpětnou přehlásku aj > ej vůbec dosvědčenu, a že tedy názor Gebauerových kritiků lze těžko hájit. Změnu ý > ej je třeba zkoumat jednak v jednotě se změnou ú > ou (jsou to změny korelativní), jednak v jejím vztahu ke změně aj > ej.
Jednota změn ý > ej a ú > ou se projevuje i graficky shodou první části spřežek ay (paycha), au (mauka). Gebauerův předpoklad, že a v obou spřežkách znamená vokál a, ovšem příliš zjednodušuje situaci: v obou případech vznikla diftongizací dvojhláska se značně neurčitým prvním komponentem; jestliže jej označíme literou α, můžeme počáteční podobu obou diftongů schematicky vyjádřit spřežkou αi, αu. Z grafiky usuzujeme, že neurčitý komponent α byl zadní a nelabializovaný, snad i poměrně otevřený. (Stejný způsob označování komponentu α v pravopise 14. stol. i v naší schematické transkripci samozřejmě neznamená jeho naprostou fonetickou totožnost v obou diftonzích.)
Ještě v období, kdy komponent α byl odlišný jak od o, tak od e, dochází k neutralizaci mezi diftongem αi a téžeslabičným spojením aj, ale také -– třebaže v míře nesrovnatelně menší – k neutralizaci mezi αu a téžeslabičným spojením au, jež vzniklo z heterosylabického a–u nebo z al; např. najlepší, daj, pauk < pa-uk, pauz < pa-uz (srov. han. pók, póz), aumara < ałmara apod. se mění v naαilepší, dαi, pαuk, pαuz, αumara a z toho pak vzniká novočes. nejlepší, dej, pók, póz (han.), oumara. Tautosylabické aj (au) se tak přehodnocuje v jeden foném. To je podle našeho názoru skutečná podstata změny, která se v české historické mluvnici tradičně chápe jako zpětná přehláska aj > ej (Gb. I, 134 n.). Změna aj > ej tedy není výsledek působení palatálního j na předcházející a (byla by to změna svou povahou v tomto období zcela izolovaná), nýbrž následek diftongizace ý > ej; má stejný charakter jako korelativní změna au > αu > ou a spolu s ní je také svědectvím o fonetické blízkosti komponentu α k samohlásce a.
Další vývoj obou diftongů byl určen rozpory v jejich vnitřní struktuře a jejich začleněním do vokalického systému, jehož základním protikladem byl v této době již protiklad předních samohlásek nelabializovaných a zadních labializovaných. Asimilací prvého komponentu k druhému se oba diftongy plně přizpůsobují struktuře vokalismu: αi > ei (tj. diftong přední a nelabializovaný), αu > ou (tj. diftong zadní a labializovaný). Spolu se střídnicí za starší ý, ú se takto vyvíjí i původní skupení aj (a též au), jež bylo předcházející neutralizací aj > αi (au > αu) strženo do vývoje střídnic za ý, ú. Výsledná
