V soustavě krátkých vokálů se diftong uo neprosadil, krátké ě zůstalo izolované a změnilo se v e (ztráta jotace). Ztráta jotace je tedy systémově spjata se změnou ó > uó a jejím prostřednictvím souvisí se zánikem měkkostní souhláskové korelace.
Soustava krátkých vokálů se po ztrátě jotace ustaluje v podobě
i, e, a, y, o, u
Diftongizace ó > uó a ztráta jotace znamenají vývojový mezník tím, že to jsou první české změny závislé na délce samohlásky. Za nimi pak následuje řada změn, které postihují pouze samohlásky dlouhé. Následkem toho je v nové češtině nejen rozdílná stavba soustavy krátkých a dlouhých samohlásek, nýbrž i řada nových morfologických alternací.
Příčinou zachování jotace po retnicích ve většině českých nářečí je to, že spojení labiála + ě se vyvíjela na pozadí asynchronně palatalizovaných labiál (viz výše s. 746) a i v těchto hláskových spojeních se chápalo po zániku měkkostní souhláskové korelace jako součást rozložené měkké retnice. Proto se mohlo zachovat, stejně jako se zachovalo i např. v tvaru holoubjata, bjič; časem se ovšem změnilo v j (chápání útvarů pi, bi atd. po zániku měkkostní korelace je samozřejmě bifonematické).
Z fonologického hlediska je však třeba k tradičnímu pojetí zachované jotace ě po labiálách připojit nikoli bezvýznamný doplněk. O zachování jotace je zde možno hovořit pouze ve smyslu fonetickém – ve smyslu fonologickém se změnilo ě v e také v tomto postavení, neboť jotace přešla k labiále (p +ie, b + ie… > pi + e, bi + e…); ztráta jotace (tj. změna ě > e) byla tedy bez výjimky.
Změnu pě, bě, vě, mě > pe, be, ve, me v severovýchodních českých nářečích vysvětlujeme časným ztvrdnutím retnic v těchto nářečích (není zde ani typ holoubjata), takže zde pak samozřejmě neexistovaly ani rozložené měkké retnice, o něž se jinak v českých nářečích vývoj skupin pě, bě, vě, mě v období ztráty jotace opíral. Ztráta jotace v nářečích slovenských je součástí specifického vývoje slovenského jazyka a zvláště v střední slovenštině pravděpodobně nastávala mnohem dříve než v češtině.
Změna ě > e po l, bezpečně prokázaná stč. památkami již před r. 1300 (viz Gb. I, 198), se ztrátou jotace nesouvisí. Je to patrné jak z chronologie, tak především z okolnosti, že na rozdíl od ztráty jotace zasahuje i slabiky dlouhé. Domnívám se, že tato změna spadá ještě do období, kdy je možno pro české ě předpokládat zavřenou výslovnost e (před 11. stol.); šlo by pak o změnu le > le, vyvolanou otevřenější výslovností ě po l (stejně je v 15. stol. dosvědčena otevřenější výslovnost é po l tím, že tato slabika nejdéle odolává změně é > í – viz AUPO – Philologica 1, 40 n.).
5. Diftongizace ý > ej, ú > ou
Gebauerův názor, že změnou ú vzniklo původně au, se běžně
