pro českou historickou fonologii v období před r. 1945 jsou i některé práce L’. Nováka, dotýkající se českého vývoje při řešení otázek slovenských.
Hlediska strukturní historické fonologie se uplatňují v českém historickém hláskosloví větší měrou až po r. 1945 a zvláště po r. 1950. Metodologickou základnou zůstává i v poslední době fonologická teorie pražské školy. V oboru české historické fonologie dnes pracují slavisté K. Horálek a F. V. Mareš, dialektologové A. Lamprecht a S. Utěšený; do české problematiky zasahují i slovakisté E. Pauliny a R. Krajčovič, jen zřídka, ale neobyčejně podnětně se zabývá otázkami českého fonologického vývoje také anglista J. Vachek. Dosud nejsoustavnějším pokusem o novou formulaci základních otázek českého fonologického vývoje z hlediska historické fonologie a o celkový, systémový pohled na vývoj českého fonologického systému jsou příspěvky autora tohoto doslovu, zejména jeho vysokoškolská učebnice českého historického hláskosloví, podávající přehledný obraz dnešní situace v české historické fonologii.
II.
Pro výklad o výsledcích českého historického hláskosloví a fonologie v období po Gebauerovi jsme zvolili postup, který je určen, pokud je to možno, chronologií českého hláskoslovného vývoje. Má to tu přednost, že již sama stavba této syntetické stati zdůrazní ten metodologický rys, jímž se dnešní pohled liší od pohledu mladogramatického období: důslednou snahu o výklad fonologického jevu ze systému, jehož složkou tento jev jest. Nebudeme ovšem vycházet z indoevropského období, jak to činí Gebauer – tento způsob právem opouští již Historická mluvnice Trávníčkova. Východiskem našeho výkladu bude situace koncem psl. období, kdy především v hláskosloví nastává pronikavé rozrůznění jednotlivých psl. nářečí. Nejstarší český fonologický systém vyrůstá z předpokladů, jež jsou obsaženy v závěrečném stavu psl., vzniká jeho kvalitativní přestavbou v období, které nazveme „přechodným“. V dalších oddílech si všimneme samostatného českého fonologického vývoje. Při jeho periodizaci neužíváme dělení na období předhistorické a historické, založeného na kritériích čistě vnějších, nýbrž dělení, které vyplývá z kritérií vnitřních, jež nám dává sám fonologický vývoj češtiny. Ukazuje se, že v samostatném vývoji češtiny je třeba z fonologického hlediska lišit dvě hlavní období: 1. období, kdy čeština měla v plném rozsahu měkkostní korelaci souhlásek, tj. zhruba do konce 13. stol.; 2. období, jež začíná zánikem měkkostní korelace souhlásek, tj. asi od r. 1300. Nejde přitom jen o mechanické použití hledisek fonologické typologie; z dalšího našeho výkladu vyplyne, že existence nebo naopak zánik měkkostní souhláskové
