a) Praslovanské intonace a kvantita
Gebauer si uvědomuje již r. 1877 (v Hláskosloví jazyka českého) některé souvislosti mezi českou délkou samohlásek a psl. přízvukem, ani v HistMl. I se však nedostává za ocitování některých příkladů, zejména se skupinami tort, tolt, tert, telt (I, 589). Správně chápe – poučen výsledky srovnávací jazykovědy – kvantitativní poměry u psl. samohlásek (ví, že e, o, ь, ъ byly v psl. původně jen krátké, ostatní samohlásky jen dlouhé), ale ještě nedovede odhadnout vztah českých délek k délkám praslovanským. Domnívá se (dnes víme, že nesprávně), že všechny české délky í, ý, ú, á jsou sekundární, že vznikly až na české půdě opětným prodloužením těchto vokálů, podle Gebauerova názoru zkrácených při přechodu do češtiny: „Příkladů pro í, ý, ú, á, ve kterých by byla délka proto, že i, y, u, a byly samohlásky původně dlouhé, trvám, že není…“ (Gb I, 587). Z tohoto přesvědčení pak vyplývají i některé další formulace v HistMl. I, z hlediska pozdějšího bádání nesprávné, např. když Gebauer u všech samohlásek mluví o tom, že dlouhá samohláska vzniká z krátké „dloužením fonetickým“ (např. I, 91). Další bádání ukázalo, že se psl. délky do češtiny za jistých okolností zachovaly.
Rozhodující pro poznání této skutečnosti je stručný příspěvek Jagićův z téhož roku, kdy vyšel první díl Gebauerovy HistMl. (IF, Anz. 3, 1894, 251 n.), stanovící pro češtinu na základě dvouslabičných substantiv ženského rodu přízvukové zákony, jež s určitými modifikacemi platí dodnes: v původně dvojslabičných slovech se ražený přízvuk reflektuje jako délka, tažený jako krátkost; dlouhá slabika před starým přízvukem zachovává délku. (Např.: dorga, sila > dráha, síla; zolto, męso > zlato, maso; chvala, melko > chvála, mléko.)
Druhým významným příspěvkem obecně slavistickým jsou studie A. A. Šachmatova (IzvOtdRJaz. 3/1, 1898, s. 1 n., 7/2, 1902, s. 309 n.), formulující zákony psl. krácení v slovech původně tříslabičných a delších (typy: lopata, mateře, desatero, družina, mládež aj.).
Další práce v oboru české historické akcentologie se snažily Jagićovy zákony, vyvozené z materiálu velmi chudého, co nejvíce rozšířit na český lexikální materiál. Cenné jsou touto snahou práce Fr. Černého, všímající si navíc kvantity v slabikách původně jen krátkých, s vokály e, o. Přínos Černého je však ponejvíce ve stránce materiálové. To je dnes možno říci také o pozdějších pracích Sedláčkových (LF 37, 1910, s. 22 n.), omezujících se převážně na oblast spisovného jazyka.
Na výsledky Jagićovy a Šachmatovovy navazuje ve svých důležitých pracích o polské a české kvantitě i Š. Kulʹbakin (SborOtdRJaz. 73/4, 1903, s. 90 n.); důležité je zejména jeho upozornění na svéráznost vývoje v slovenštině a často i v moravských nářečích, kde se přízvučný akut krátil (blato, sila, krava x čes. bláto, síla, kráva), jakož
