Trávníčka i pro hláskoslovné studie O. Hujera a Boh. Havránka. Rozšíření materiálu o nářeční fakta znamená pro historické hláskosloví metodologické prohloubeni i zároveň problémové obohacení, neboť mnohé otázky českého fonologického vývoje lze řešit v plné šíři pouze na základě nářečí, např. vývoj samohláskové kvantity a přízvuku, vývoj souhláskové měkkosti (právě proto nemůže být obraz těchto otázek v Gebauerově díle jiný než kusý). Metodologickým pokrokem, těsně spjatým právě s povahou nářečního materiálu, je také to, že vedle absolutní chronologie hláskových změn, kterou se snažil na základě psaných památek zjišťovat Gebauer, propracovává se též chronologie relativní, jež má základní význam pro rekonstrukci fonologických systémů minulosti.
Významným vědeckým činem tohoto období je především Trávníčkova Historická mluvnice československá z r. 1935, jež unikla ze začarovaného kruhu psaného jazyka a pokusila se popsat český i slovenský hláskoslovný a tvaroslovný vývoj v celé jeho bohaté diferenciaci místní. Tím znamená Trávníčkova Historická mluvnice kvalitativně nový stupeň, novou epochu ve vývoji české historické mluvnice a svým vztahem ke Gebauerovi ve své době nejúplněji a také nejnázorněji dokumentuje složitou dialektiku, jež se uplatňovala při rozvíjení Gebauerova vědeckého odkazu v pracích jeho následovníků.
Menší rozsah mají materiálové přírůstky v oblasti, z níž Gebauer čerpá především, tj. v písemných jazykových památkách, avšak ani to nejsou přírůstky bezvýznamné. Zvláště využití neliterárních památek nejstaršího období češtiny (Fr. Bergmann) dalo přesnější představu o chronologii nejstarších hláskových změn historického období. Nemenší význam má také soustavné studium jazykových výpůjček česko-německých v oblasti toponymiky, jež přineslo v pracích F. Liewehra, R. Fischera a zejména E. Schwarze množství zajímavého materiálu právě k hláskoslovnému vývoji češtiny.
Dalším zdrojem materiálového obohacení českého historického hláskosloví od dob Gebauerových je konečně pokrok srovnávací mluvnice, zvláště slovanské, umožňující např. mnohem prohloubenější výklad vývoje české kvantity a přízvuku (to se projevilo velmi zřetelně již v Historické mluvnici Trávníčkově). Rozvoj slovanské etymologie (Berneker, u nás Zubatý, Machek, Kopečný aj.) zpřesnil naše znalosti o původu slov a tím i o vývoji jejich hláskové podoby, takže z Gebauerova díla, v etymologii se opírajícího především o Mikklosiche, Kluga a Uhlenbecka, můžeme vyškrtnout leckterou domnělou hláskovou změnu nebo leckterou hláskovou substituci u slov, jež Gebauer mylně považoval za přejatá.
3. Velmi podstatně se v historickém hláskosloví (fonologii) změnila od dob Gebauerových teoretická základna práce. Gebauer stojí svými zásadami plně na půdě mladogramatické metodologie, jež je v jeho době nejdokonalejším nástrojem historické jazykovědy, odpovídajíc převážně analytickému pozitivistickému způsobu vědeckého myšlení. Ve středu jeho pozornosti je popis vývoje jednotlivých hlásek a popis jednotlivých hláskových změn, zjišťování hláskoslovných
