hláskoslovných zákonů (hláskový vývoj je totiž u Gebauera přísně zákonitý, úloha náhody je v něm minimální). Příznačné pro přírodovědnou orientaci doby, v níž se formovalo Gebauerovo pojetí hláskového vývoje, je to, že Gebauer hledá zákonitosti a příčiny vývoje především v oblasti fyziologické, tj. v mechanice mluvidel. První díl jeho Historické mluvnice rozvíjí, ovšem na mnohem vyšší úrovni vědecké, názory, které se u Gebauera objevují už na samém začátku jeho vědecké dráhy. Změny vyvolané mechanikou mluvidel se Gebauer důsledně snaží odhalovat i za literami zkoumaných památek, ovšem nelze nevidět, že při tom příliš často podléhá psanému obrazu řeči a vztah mezi zvukem a jeho grafickým obrazem vidí příliš přímočaře.
Zřetel k souvislostem systémovým proniká u Gebauera slaběji, pouze nesnadno lze v obraze vývoje jednotlivých hlásek rozpoznat hláskové systémy různých období českého jazyka. Tzv. změny hlásek v proudu řeči, jež se obvykle netýkají jen určité jediné hlásky, nýbrž většího počtu členů hláskového systému, např. souhlásek nebo naopak samohlásek, jsou většinou rozptýleny do kapitol, jež pojednávají o vývoji jednotlivých hlásek, a s výjimkou asimilace znělosti, metateze a stahování se jim nedostává souhrnného výkladu. Soustředění k jazykovému detailu a materiálové dokumentaci jeho vývoje odvádí Gebauerovu pozornost od funkční různorodosti zvukových prostředků jazyka a způsobuje, že Gebauer nevidí dost ostře hranici mezi hláskoslovím a tvaroslovím a přehlíží závažnou skutečnost, že morfém, např. koncovkový, byť se skládal pouze z jediné hlásky, nejen podléhá (třebaže někdy nedůsledně) zákonům vývoje zvukového, nýbrž vyvíjí se také jako součást morfologického systému; je jasné, že změny tohoto druhu (tj. změny morfému, nikoli hlásky – např. změna bychom v bychme) do historického hláskosloví nepatří.
Tyto vlastnosti Gebauerova pojetí jsou velmi dobře patrné zvláště z hlediska jazykovědy dnešní, dobře si je však uvědomoval již nedlouho po vydání Hláskosloví A. A. Šachmatov: ve zmíněném posudku prvních dvou svazků Gebauerova díla vyslovuje názor, že „za jeden z hlavních úkolů historické mluvnice je třeba uznat historické zkoumání nejen jednotlivých zvukových jevů, ale i celé hláskové soustavy, neboť dějiny jednotlivých hlásek jsou v těsné, nedílné souvislosti s dějinami celé hláskové soustavy“. A dále: historická mluvnice má podle Šachmatova „probírat stejnorodé jevy, jejichž vznik závisí na stejné příčině a je současný, nikoli na různých místech, nýbrž pohromadě, v souvislém výkladu“ (Otčet 35). Zvláště prvý z citovaných Šachmatovových požadavků předstihl historickou jazykovědu své doby aspoň o čtvrt století – je to metodologická poučka základního významu.
Na vývoj českého historického hláskosloví však tyto Šachmatovovy názory přímý vliv neměly, přestože byly vysloveny právě v souvislosti s českým jazykovým vývojem. Trávníčkovo zpracování
