g se přisouvá a odsouvá.
382. 1. g je přisuto v stč. gúsěnica, húsěnicě, stsl. ąsênica a gąsênica eruca, pol. wąsienica a gąsienica, z ons-; – v stč. gúža, húžě, z koř. enz Mikl. Etym. Wtb. 56, tedy *g-onz-ja, sr. stsl. ąže a vąže provaz, sln. vôže a gôže, mrus. dial. užov a hužov Verchr. 609. – Dále zdá se g přisuto v dial. švrglať BartD. 110 (laš.) v. švrłati Jg.; jsou to slova původu onomatopojického, základem jim je zvuk jednak s -g-, jednak bez něho.
2. Odsuto je g v slovích: rafije z lat. graphium ř. γραφεῖον Matz Ciz. sl. 287; – Anežka stč. Agnéžka, agnezka Pulk. 98ᵇ, Agneeżka VšehK. 46ᵃ; – Aušpurk, w Auſſpurce VelKal. 56 a j., vedle Augšpurk; – o odsutí g (k) v adj. rožmberský atp. v. § 372.
ch.
383. 1. Hláska ch píše se v textech starých literou h, na př. dichah Greg., abihom HomOp., hleb t., pokazahom GlossJer., zauiſtiuih t., hrah MVerb., pilh t. (jen dvakrát v MVerb., ČČMus. 1877, 374), gih, wſieh, caiucih Kunh. (jen třikrát v Kunh., ČČMus. 1882, 113), w ſwatih modlitwah Túl. 25ᵇ, w lekcyh t., w almuſnah t. (v Túl. vždy h), – a záhy také literou ch, na př. dichah Greg., zchouano vedle zhouano t. j. schováno Ostr., v MVerb, ch z pravidla, v ŽGloss, a AlxH. vždycky a taktéž od poč. stol. XIV dále.
2. ch vzniklo na půdě slovanské ze staršího s, viz § 241; krom toho je v starých slovích přejatých střídnicí za cizí h, v. § 247. V češtině pak vzniká z hlásek ještě jiných, což na svých místech je vyloženo.
chj se mění v š.
384. Změna tato je z doby psl., v. § 247 č. 3; tu jsou vyčteny i případy, kde se vyskytuje. Na př. duše stč. dušě, duša z duchja, – pěš, pěší, z pêchjь, – praes. dýšu stsl. dyšą z dychją, part. dýše stč. dýšě, dýša z dychję atd.
Komparativy tichši, plachši BartD. 108 (laš.) jsou novotvary (m. -šejši), jejich -ch- jest analogií podle positivu, nikoli z -chj-.
ch změněno v š v psl.che, chi atd.
385. Z doby praslovanské pochází také změna ch v š, když následovalo (psl.) e, ę, ē, i, ь. Na př. šest z chestь; sg. vok. masc. duše
