Gebauer, Jan: Historická mluvnice jazyka českého, Díl I, Hláskosloví

Gebauer, Jan. Historická mluvnice jazyka českého, Díl I, Hláskosloví. Praha, 1963.
<<<<<445446447448449450451452453>>>>>
Zobrazit ediční aparát Skrýt obsah

[Generovaný obsah]

OtcB. 321, nč. -šce; – rohožcě, na rohozcye t. 24, 3, nč. -žce; – pecka-pecce Us.; – komořičcě, w komorziczcye OtcB. 204, babičce, kočce Us.

2. k změněno v c ve věnec stsl. vênьcь z pův. voi̭niko-, – v ovcě stsl. ovьca z ovikā, – v makati stč. mácěti atp.; o tom v. § 247 č. 4.

kt změněno v c.

Za psl. kt jsou v jazycích slovanských střídnice stejné, jako za tj, v. § 247 č. 5.

V češtině jest tedy kt změněno v c, a to v případech následujících: v infinitivech sloves tř. I. 4, na př. péci, vedle stsl. pešti, rus. pečь, sln. peči, srbchorv. peći, pol. piec, hluž. pjec, dluž. pjac, z *pekti, – řéci z rekti atd.; –

v supinech týchže sloves, na př. stč. pec, vedle stsl. peštь, z *pektъ, na př. vyjda ſecz sěna CisMus.; –

v subst. s příp. -tь: pec stsl. peštь atd., z *pektь, – noc stsl. noštь, lat. nocti-, lit. naktis, z *noktь, – věc stsl. veštь, got. vaihts, sthněm. wiht, z *vêktь; –

krom toho v slově locika, sln. ločika, srb. loćika, lit. laktukai (plur.), lat. lactuca, z *lokt-

Srov. také změnu gt v c v § 377.

Jiné změny souhlásky k.

1. k-k splývá v k. Na př. měkký zní u výslovnosti obecné většinou jako měký; v textech starých se tak někdy píše, ačkoli jen velmi zřídka, na př. sladkých věcí neb myekych Alb. 97ᵃ a 97ᵇ. Poměrně nejčastěji bývá psáno k- místo k-k-, když předložka k- se připojuje k slovu, které se začíná souhláskou k-; na př. ktereys koli přídu škodě AlxBM. 4, 11, knyezy náhle přiběžechu Hrad. 27ᵃ, vedú jej kayphaſſowy Vít. 50ᵃ, každému je přívětiva Beck. 1, 32, kterému (úřadu) jsme povoláni KolA. 1511 aj., místo k-kteréj, k-knězi, k-Kajfášovi atd. Příklady takové bývají pokládány za dativy bez předložky, neprávem. Naopak – analogií zvratnou – bývá psáno k-k- místo k-; na př. k k temuż knězi KolA. 1514, k k nij (smlúvě) KolB. 1524. –

2. Za stč. kto, kte je později gdo (psáno vėtšinou kdo). Na př. kto Túl. 24ᵇ, ChelčP. 2ᵃ. kte (pl. nom.) NRada 1959, nikte nemo Hrad. 56ᵃ atd.; gdo Alb. 21, niekdo Kruml. 135ᵃ, nykde nemo Rožmb. 298, ŽWittb. 138, 16 atd.; ve stol. XIV vyskytuje se gd- (kd-) zřídka, v XV je převahou ještě kt, v ChelčP. je v I. části pravidlem kto, v II. stejnou měrou kto i kdo (ktož 146ᵇ, kdož 146ᵃ atd.), v Háj. je kto 2ᵃkdo 19ᵃ atd., a nč. gdo

 
logo ÚJČCopyright © 2006–2021, oddělení vývoje jazyka, Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i.
Vyhledávací program © 2006–2021, Boris Lehečka; Grafický návrh © 2006–2021, Irena Fuková

Vokabulář byl spuštěn před 14 lety, 7 měsíci a 7 dny; verze dat: 1.1.18
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovyStrategie AV21
Web byl podpořen Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ČR, projekty č. LM2018101
(LINDAT/CLARIAH-CZ) a LM2015081 (RIDICS).