mění se časem v zemiu a zemi, kdežto akk. psaný zimu zůstává a nikterak se nemění; zjev ten byl by nepochopitelný, kdyby stejné psané koncovky stč. zemu a zimu také stejně byly zněly, a nutno tedy předpokladati, že tu bylo znění rozdílné: koncovka v akk. zimu zněla jako dosud – není příčiny domnívati se, že bylo znění jiné –, naproti tomu koncovka akk. zemu zněla stč. -ḿu.
b) Totéž lze ukázati na příkladech stč. psaných zema terra a zima frigus, rozprawal Hrad. 71 (part. iterativa rozprávěti) a dawal (dával), howado a wada atp. Vytčené jejich slabiky píší se kdysi stejně; ale během času a za jistých okolností mění se psané kdysi zema v země, rozprawal v rozprávěli, howado v hovězí atd., kdežto v zima, dávali, vaditi za okolností stejných změna se nestala žádná; abychom ten zjev pochopili, předpokládáme opět, že tu bylo znění rozdílné: v zima, dával, vada znělo ma, va jako dosud, naproti tomu v zema (nč. země), rozprawal (plur. rozprávěli), howado (adj. hovězí) znělo -ḿa, -v́a-.
Přehlásky u-i a a-ě dějí se jen ve slabikách měkkých a po souhláskách měkkých; v příkladech našich, kde se mu, ma, va změnilo v mi, mě, vě, bylo tedy ḿ-, v́- měkké. A co o ḿ, v́ ukázáno, dá se ukázati také o ṕ, bʼ a platí analogicky také o fʼ.
Srov. Listy filol. 1883, 107–108 a doleji § 394. –
Tím je nalezeno theoreticky a nepřímě, že v době staré bylo vedle tvrdého p, b atd. také měkké ṕ, bʼ atd.; a touž věc potvrzují jiná svědectví přímo.
Sem patří především psaní některých textů, kde měkkost hlásek ṕ atd. je zřetelně označena. Příklady toho jsou: zṗiewati Kruml. 472ᵃ; ſṗaty Br. Dan. 4, 12 a j.; zvláště pak důsledné označování této měkkosti v KřižB. (z r. 1520, na listech 75ᵃ až 99ᵃ): ṗíj́ſſe 75ᵃ, ṗiekná 97ᵃ, což se l̄íj́ḃíj́ 95ᵃ, ſoḃie 75ᵃ, chẇíj́le 84ᵇ, ẇıeeru 89ᵃ, jsem-liť já vám ṁíj́l budiž i ona vám ṁíj́la 82ᵇ, zṁíenku učinila 87ᵇ atd. (v KřižB. psává se litera -i- bez tečky, na př. naıṁıleıſſíj́ 97ᵇ, ẇıerṅıeıſſíje 90ᵃ, ṗıekṅıeıſſíí 97ᵃ a j.; kromě toho psáno tu ṗ atd. také, když následuje litera známkovaná, na př. ṗíj́ſſe, zṁíenku atp.; tečka psaná tutéž v slabikách ṗı-, ṗıe-, ḃı-, ḃıe- atp. není tedy s -i na předcházející literu snad jen mechanicky přešinuta, nýbrž náleží této liteře skutečně a značí měkkost této hlásky, tedy psané zde ṗi = ṕi, ṗie = ṕě atd.).
Dále sem patří svědectví Nudožerského, jenž poznamenává ve své mluvnici 3ᵃ, že p ve slově pjſſe je liquida mollis, a rovněž tak m v mjſto, v ve wjra; a také Tomsa 1782 (str. 9) učí, že p, b, v, f, m před -i, -í zní etwas gelinder und angenehmer, než před -y a -ý *).
