Odchylkami od pravidla jsou tvary dialektické mor. čerepy, čereva, čerešňa BartD. 41 (hrozenk.) a slc. čerešňa, čereslo (vedle náležitého črieslo) Pastrn. 17. Vysvětlují je dílem přejetím z ruštiny (mrus.), dílem nápodobením maďarštiny, která v slovích přejatých skupinu čr- ruší a má tedy csercsznye, csoroszlya; ale cerezla čteme také v MVerb., a je-li tu napsání správné, tedy je to archaismus, který se pravidlu obecnému nějak vymkl, a tak mohly by se vysvětliti také odchylky ostatní.
Ovšem nekaždé české trêt, tlêt je z psl. tert, telt, nýbrž jen to, kde slovanské jazyky skupiny B mají teret, telet (tolot) a skupiny C tret, tlet. Kde naproti tomu je trêt, tlêt i ve skupení B a C, tu je praslovanské; na př. hřiech, hřích, stsl. grêchъ, rus. grêchъ, pol. grzech (sklesnutím jotace, m. grziech), tedy psl. grêchъ, – slepý, stsl. slêpъ, rus. slêpoj, pol. ślepy (m. śliepy), tedy psl. slêpъ.
Psl. í
31. .Je střídnicí
1. Za pův. ī. Na př. psl. živ- v stsl. živъ, č. živý…, lit. gyvas (t. j. gīvas), skr. džīvas, lat. vīvus, pův. gīv-. Srov. § 12.
2. Za pův. in před souhláskou. Na př. stsl. dvьrьnikъ proti lit. durininkas; – plur. akk. stsl. kosti č. kosti…, pův. -ins. Srov. § 11.
3. Za pův. -è (koncové): stsl. mati, pův. mātè Srov. § 16.
4 Za pův. téžeslabičné ei. Na př. stsl. vidъ č. vid ..., lit. veidas obličej, ř. ϝεῖδος, pův. veid -. Srov. § 15.
5 Za pův. téžeslabičné oi po souhlásce měkké (tu mění se oi v ei a toto dává i). Na př. plur. lok. stsl. jichъ proti têchъ, oboje pův. -oi-su.
6. Za pův. oi (koncové). Např. stsl. ti vlъci proti ř. οἱ λύϰοι, impt. beri č. beři(ž) . . ., pův. bherois, bheroit. Srov. § 17
7. Za pův. -ai (koncové) po souhláskách měkkých: sg. lok. duši proti ženê, oboje z pův. -āi Srov. § 19
8. Za pův -āi (koncové), po souhláskách měkkých: sg. dat. duši, proti ženê, oboje z pův. -āi. Srov. § 20.
V pl. instr. orači č. oráči jest -i po souhláskách měkkých ve střídě za -y po souhláskách tvrdých: chlapy.
Psl. i vzniká zdloužením z ь; v. § 55, b).
32. Psl. i dochovalo se také do češtiny: za psl. i je v č. opět i (v slabikách dlouhých í); jenom ve slovích blysk-, blýsk- místo blisk-, blísk- změněno i v y, rovněž tak jako v polštině a srbštině lužické, srov. § 167.
Případy, kde české i (í) je = psl. i, jsou :
a) V nitru slov a mimo koncovky tvarúv ohnutých. Sem patří:
hojné slabiky kořenné, na př. bíti, bil stsl. bi-, žíti, živý stsl. ži-,
